Karmel Edith Steinové

Jednodenní rekolekce nabízejí příležitost opět prohloubit své sebeuvědomění, při kterém využijeme enneagram společně se zácvikem do kontemplativní modlitby.

• Budeme se učit neuhýbat stinným stránkám našich životů a podpořit se z nitra.
• Zaměříme se na způsoby zaměření pozornosti a jejich vliv na náš mozek, prožívání a chování.
• Oprášíme povědomí našeho enneatypu a jak se necháváme ovlivňovat starými nefunkčními vzorci. Opřeme se přitom o koncept 3 pilířů neurózy.
• Budeme také společně zkoumat, co nám brání vytrvat na cestě modlitby a sebepoznávání.
• Bude i prostor pro Vaše otázky a sdílení zkušeností, jak se (ne)daří vystoupit z automatických vzorců fungování.

Doprovází Michal Petr a sestra Denisa Červenková.  Pokračování »

Máte problémy s lidmi? Lidé jsou sobečtí, náladoví, nespolehliví, odmítaví, hloupí, nesnesitelní, nezodpovědní – na co jen si vzpomenete. Pomyslete na problémy, které máte s mezilidskými vztahy. Víte, co je kořenem všech těch problémů? Podržte se židle. Vy. Nejsou to oni? Ne, jste to vy, vy sami. Máte problémy? Příčinou jste vy. Jak je to možné?

Přijdete ke mně a řeknete: „Doktore, mám křeče v žaludku. Je to strašné. Opravdu strašné.“ A já vám jako váš doktor řeknu: „Víte co, předepíši vám něco pro vaši manželku.“ A vy řeknete: „Dobrá doktore, hned se cítím líp. Děkuji.“

Pokračování »

Anselm Grün

Duchovní cesta dávných mnichů není žádnou moralizující cestou, ale cestou mystickou a mystagogickou, cestou, která nás vede do Boží náruče. Proto z Evagriových spisů nečiší strohá přísnost, ale láska, pozornost a radost z našeho povolání, kterým je sjednocení s Bohem v modlitbě. Z jeho slov je cítit touha po Bohu. Nejvyšší hodnotou, které může člověk dosáhnout je moci se nerušeně bez rozptylování modlit k Bohu, po tom touží mniši celým svým srdcem.

Pokračování »

Karl Frielingsdorf

Nedojde-li k vypořádání se s vlastní minulostí a zvláště se svou klíčovou pozicí, hrozí velké nebezpečí, že se negativní klíčové zkušenosti s rodiči a s primárními kontaktními osobami přenesou na současný život. To však znamená: Můj život bude více určovat minulost, než to,  že žiji  a určuji svůj život já sám. Totéž platí pro můj náboženský život a mé nevědomé obrazy Boha. Tak jsou často klíčová poselství – jako například „nesmíš žít“ nebo „nestojíš za to, abys žil a byl milován“ – projikovány na Boha a proměňovány třeba v sebezničující duchovní aktivismus, který představuje neustálé přetěžování sama sebe a může vést k psychosomatickým poruchám, k infarktům nebo k tomu, že člověk sáhne po škodlivých kompenzacích, jako je alkohol, tablety či jiné návykové prostředky. Mnozí zpozorují tento začarovaný kruh a nevědomé projekce teprve tehdy, když jsou „koncích“ se svým životem a už si neví rady. Často pak v souladu se svými klíčovými poselstvími „nestojíš za to, abys a byl milován“ nebo „nesmíš žít“, nevědomky utvářejí svůj život tak, že nevyhnutelně sklouzávají zpět do své primární klíčové pozice „nestojím za to, abych žil“ a tímto způsoben sami aktivně naplňují svá klíčová poselství. Pokračování »

Karel Frielingsdorf

Klíčová pozice a klíčové slovo hrají důležitou roli při zkoumání obrazu Boha. Proto se jimi budeme zabývat podrobněji.

Co se myslí klíčovou pozicí? Klíčovou pozicí chápeme nevědomý, emocionální, základní postoj k životu, který v každém člověku vzniká ve fázi raného dětství prostřednictvím pozitivních a negativních výroků, signálů a poselství matky a otce. Život potvrzující či popírající poselství, tzv. klíčová poselství rodičů a nejbližšího okolí dítěte, vedou ke „klíčovému“ prožitku přijetí nebo odmítnutí dítěte, který se ukládá v jeho nevědomí a který již v prvních devíti měsících v matčině těle přispívá k bazální důvěře nebo nedůvěře dítěte vůči životu. Klíčové zkušenosti z tohoto období velmi výrazně ovlivňují život člověka, nikoli však nezměnitelně. Jsou-li později vědomě nahlédnuty a zpracovány, mohou být tyto hluboké emocionální vjemy z minulosti korigovány a doplněny. Pokračování »

Anselm Grün

/…/ Ježíš nám to přiblížil na svém krásném podobenství: moudrý muž si vystavěl dům na skále. „Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále“ (Mt7,25). Když někdo vybuduje svůj dům na Boží skále, může se do něj opřít jakákoli smršť. Mohou na mě dopadat emoce nadřízených, může na mě udeřit příval neznámé skutečnosti, ale mínění a soudy druhých mi už nedokážou ublížit. Pouze dotírají na dům. Dotknou se mých emocí, ale nedokážou otřást základem domu, protože svou existenci zakládám na Bohu. Samozřejmě se mnou zpravidla pořádně zacvičí, když mě někdo kritizuje nebo odmítne. Zraní mě to. Někdy se také bojím soudu určitých lidí. Ale vždycky si můžu říct: zranění proniknou pouze do srdce, ale základem neotřesou. Sice to bolí, ale dovnitř se bolest nedostane. Do vnitřního prostoru mého já nemají podobné věci přístup. Pokračování »

Anselm Grün

…Nejčastěji se setkávám s fenoménem existenčního strachu.

Mnozí z nás reagují na hrozbu ztráty existenčního zajištění určitou pasivní strategií. Potlačují svůj strach o zajištění života a prohlašují, že zase bude lépe. V šuplíku se jim tak hromadí neotevřená korespondence s účty a upomínkami. Jenže potlačování nedokáže nikoho trvale zbavit existenčního strachu. Ten člověka sužuje dále. Dotyčný se začíná obtížným situacím podrobovat, cítí se uštvaný a zničený. Proto je lepší vyvinout aktivní strategii: Podívat se strachu vědomě do očí a zareagovat na něj. Nejprve to ovšem znamená udělat krok stranou, získat od strachu odstup, analyzovat vlastní obtížnou situaci a začít pátrat po budoucím řešení.

Při hovoru s manažery a manažerkami se opakovaně setkávám s dalším druhem strachu, jímž je strach ze ztráty sebekontroly. Vedoucí pracovníci sami sobě vštěpují, že se musí za všech okolností ovládat. Snaží se kontrolovat své emoce. Pokračování »

A. Grün

Na duchovní rovině  spatřuje Evagrius u člověka tři nebezpečné tendence: považovat sám sebe za střed (toužit po slávě), srovnávat se s ostatními (závidět) a povyšovat se nad druhé (být pyšný). Místo abychom zůstávali sami u sebe a zabývali se sebou, krouží náš duch  okolo ostatních.

Toužíme-li po slávě, definujeme svou identitu na základě názorů jiných lidí. Touha po uznání má podle Evagria opodstatnění u mladých mnichů. Vede je k disciplíně a překonávání překážek na duchovní cestě. I nás starší může motivovat k tomu, abychom vytrvale dál pracovali. Bude nás v životě stále doprovázet, rozhodující je však nenechat se jí ovládnout. Kdyby nás naše touha po slávě ovládla, zajímalo by nás především to, zda nás ostatní obdivují a váží si nás. Pokračování »

Anselm Grün

Vnitřní roztříštěnost (akedia, nebo také otupělost, netečnost, apatie) je neschopnost žít v přítomném okamžiku. Do ničeho se nám nechce: ani pracovat, ani se modlit. Dokonce ani nicnedělání si nedokážeme vychutnat. Nedokážeme skutečně vnímat to, co právě děláme. Necítíme se ve své kůži, těkáme od jednoho k druhému, nic nás nebaví. Když čteme noviny, zdají se nám nudné. Jdeme se raději projít, ale nevyhovuje nám počasí. Vrátíme se domů, ovšem ani tady se necítíme dobře. Svědí nás ponožky a pak nás tlačí brýle. Nejraději bychom vyletěli z kůže, jsme nespokojení a nevíme, co dělat. Vyčítáme Bohu, že nám dal takový život. Jsme zklamáni z lidí, kteří nám nerozumějí a nemají čas si s námi popovídat. Když však s námi jsou, také nám to není příjemné, byli bychom radši sami, jenže pak se zase cítíme osamělí. Pokračování »

Anselm Grün

Náš život mimo jiné provází tři „duševní síly“: agrese, smutek a vnitřní roztříštěnost (akedia). I ony k nám patří, dávají nám sílu čelit problémům a vzít život do svých rukou.

Řídí, koho si pustíme k tělu a od koho si zachováme odstup. Využít agresi jako životní sílu neznamená, že budeme na lidi kolem sebe křičet, ale že stanovíme jasné hranice a že se pustíme do věcí, které je třeba udělat. Jestliže agresi potlačujeme, nebo se jí necháme ovládnout, projeví se tento stav jako zloba, vztek a zášť. Jsme proti všemu a všem, nespokojení, nic nám není dost dobré. Pokračování »