Karmel Edith Steinové

Anselm Grün

První mniši svou duchovní cestu chápali především jako práci s tak zvanými logismoi – devíti silami vědomí a duše. Logismoi jsou naše myšlenky zatížené emocemi, myšlenkové vzorce. Evagrius Ponticus je nazývá touhami a pudy a často je označuje za démony. Říká jim tak proto, aby ukázal sílu těchto myšlenek a pocitů. Můžou člověka ovládnout a odvést ho od jeho podstaty. Předpokladem pro boj s touhami je to, že si je připustíme. Evagrius nám radí, abychom se s nimi důkladně seznámili, ji nak s nimi totiž nemůžeme zápasit. I v našich vášních se skrývá síla. Když je potlačíme, tak nám bude síla chybět. Naším cílem není bojovat s vlastními touhami a porazit je, ale přivlastnit si na jejich úkor sílu, která se v nich skrývá, a využít ji pak pro svou cestu k Bohu. Pokračování »

Pondělní setkání s prof. V. Smékalem se bohužel ruší 🙁 Podaří-li se nám najít náhradní termín, bude se konat někdy v jarních měsících.

Rekolekce s prvky sebepoznání osobnosti s cílem využít získaných informací k práci na sobě a k nalezení vhodných podnětů pro další sebedotváření a duchovní růst. K sebepoznání budou použity nové psychodiagnostické metody (zejm. enneagram) a v interaktivní skupinové i individuální práci nad výsledky si účastníci ověří, jak se získanými poznatky mohou dále pracovat. Důraz bude položen i na vzájemnou zpětnou vazbu mezi účastníky. Kurz se koná v exercičním domě jezuitů v Kolíně od středečního podvečera 11.5. do pátku 13.5. 2011. Doprovází psychoterapeut Michal Petr a sr. Denisa Červenková CSTF. (Zda půjde o úvodní či pokračovací kurz rozhodne převažující typ přihlášek – nezapomeňte proto uvést, zda jste již někdy absolvovali Víkend mezi duší a Duchem či nikoliv).

Otec Poimen prosil otce Josefa: „Pověz mi, jak se stát mnichem.“ Ten mu odpověděl: „Chceš-li nalézt pokoj, když budeš dělat to či ono, vždy si klaď otázku: Já – kdo vlastně jsem? a nikoho nesuď.“

otcové pouště

Pokračování »

„Byli velcí mystikové opravdu schizofreniky? Nebo jsou snad schizofreničtí pacienti mystiky? Hledání podobností a rozdílů mezi mystickými a psychotickými zážitky nás přivedlo k rozhodnutí prozkoumat oba fenomény podrobněji….“ (z úvodu)

Pokud vás zajímá propojení duchovní sféry a lidské psyché, doporučujeme vaší pozornosti knihu psychologa a terapeuta Jana Bendy s názvem Mystika a schizofrenie. Mystické zážitky jako předmět klinického zájmu.

Celý text je vám případně k dispozici i v naší klášterní knihovně, pokud byste si do něj přáli začíst se i on-line, najdete ho např. zde.

„Kéž mi dá lásku bez mezí, bez hranic!“

Francouzskou karmelitku Terezii Martinovou (1873-1897) známe především pod jejím řeholním jménem jako Terezii od Dítěte Ježíše a svaté Tváře, anebo častěji (po rozlišení od velké španělské mystičky) jako Terezii z Lisieux. Vstup na Karmel si vymohla už v patnácti letech, musela ovšem kvůli tomu putovat k papeži do Říma, vyjednávat se svými duchovními průvodci a s biskupem. Na Karmel v Lisieux, ji předešly její dvě starší sestry a později, po otcově smrti, sem vstoupila i další z celkem pěti sester rodiny Martinových. Pokračování »

Ti, kteří vyhledávají psychology, často slyší, že musejí přijmout sebe samy se všemi svými slabostmi a nezdary: ty máme všichni a nestojí za to, abychom si kvůli tomu ničili nervy a ztráceli klid. A tak se člověk přizpůsobí a žije ve svém světě limitů a nezdarů nebo se o to alespoň snaží; čas od času však zapochybuje, zda takové přizpůsobení není něco jako rezignace, částečně klidná a částečně zoufalá.
Pokračování »

Na cestě integrace zla představuje odpuštění ústřední fázi – po fázi poznání zla samého. Je to objevení lásky, která přesahuje naše zásluhy, odpouští nám a neustále nás tvoří, vykupuje, usmiřuje. Ne vždy mu však svěříme ústřední místo ve svém duchovním životě: spíše ho považujeme za určitou možnost, která nám připomíná příležitostné epizody, při nichž bylo drama viny vyřešeno slavností odpuštění. Kdo však ví, zda si z těchto epizod pamatujeme více drama nebo slavnost (jsme-li vůbec ochotní připustit, že si tyto zkušenosti pamatuje!). Jinými slovy: jsme usmířeni se svou minulostí a se sebou samými?
Pokračování »

A. Cencini

1) Další elegantní formou projekce je považovat se s úplnou samozřejmostí za něco víc, než jsou ti druzí. Více či méně otevřeně jimi pohrdat nebo je alespoň odsuzovat ve svém srdci. To je typický postoj farizeů, o kterém sv. Lukáš hovoří v 18. kapitole a který se projevuje i při modlitbě. Jaké jsou charakteristiky tohoto syndromu „zbožného“ člověka? Především je to neschopnost nahlédnout do svého nitra. Chybí mu odvaha poznat vlastní zlo. Jeho zpytování svědomí se omezuje na pozitivní zónu, což s sebou nese nebezpečné následky pro vztah k Bohu a k lidem. Tento „modlící se“ člověk ve skutečnosti nekomunikuje s Bohem (Lukáš říká, že se modlil „u sebe“), protože modlit se znamená uznat vzdálenost, jež nás od Boha odděluje a přijmout s vděčností to, že nám Otec vychází vstříc i přes naši špatnost a nehodnost. Vně uvědomění si této špatnosti existuje pouze prázdný a domýšlivý monolog toho, kdo před Bohem „slaví“ své já a své zásluhy. Pokračování »

A. Cencini

Nazývali je whipping boys. Žili v minulých stoletích na dvorech anglických králů. Patřili k nejužšímu doprovodu králova syna a měli i tento podivný úkol: kdykoli princ učinil nějaký prohřešek, byli trestáni ranami bičem místo něho. Tak byla vina nějakým způsobem odpykána. Věc, která se mohla stát snad jen v dřívějších dobách, absurdní a barbarská; a přece se zrovna včera stalo v jednom společenství totéž. Žádní princové ani rány bičem, pochopitelně, ale přesně tatáž intrapsychická operace, která podvědomě nutí určitého člověka, jenž se dopustí chyby nebo konstatuje nějaký limit a nechce ho přijmout, „přenést“ vinu a trest na někoho jiného. Je to starý a infantilní mechanismus projekce. Další forma neintegrovaného zla.
Pokračování »