Karmel Edith Steinové

Svých dusivých pochybností se skrupulant může zbavit nebo k nim alespoň může zaujmout jiný, svobodnější postoj. Zde jsou některé indikace:

1) Osvobodit se od narcismu. Jestliže přílišné zkoumání vlastního já způsobuje nemoc a někdy skrupule, lékem bude obrátit srdce a vůli k Bohu, naslouchat jeho slovu a být pozorný k potřebám druhých lidí. Dá se říci, že terapeutické je vše, co zabraňuje skrupulantovi hloubat nad sebou samým a co ho podněcuje ke konkrétní a tvořivé službě druhým. Skrupulant se mnohem více potřebuje zbavit svého podvědomého narcismu než slyšet přednášky o Božím odpuštění, být ujišťování o správnosti svého chování či dostávat nějaké rozkazy a zákazy.

2) Objasnit pojem morálního života, zbavit ho dvojakosti a různých nepochopení, jako je např. příliš zákonická etika (povinnost pro povinnost); represivní etika, jež vidí za vším hřích a skončí tím, že zcela udusí ducha; nebo etika natolik povznesená a náročná, že si ukládá nemožné cíle; popř.výhradně sexuální etika, jako by jiné morální aspekty neexistovaly (více než tři čtvrtiny skrupulantů se mučí pochybnostmi v sexuální sféře). Pokračování »

Amedeo Cencini

Utkvělá představa viny

Svědomí mnoha lidí – a to většího množství, než bychom si myslili – tíží strach z nějakého hříchu, který nikdy nespáchali, nebo pochybnost, zda si vůbec zaslouží odpuštění. Pravděpodobně jsme všichni prožili drama obsedantních myšlenek a vtíravých strachů z neodpuštěné viny. Je to utrpení, jež málokteří chápou (i mezi zpovědníky). Je to drama, které má přesné jméno: skrupule.
Pokračování »

Amedeo Cencini

Přání eliminovat zlo

První z možných forem zkresleného vnímání hříchu je přání úplně ho vymazat z vlastního života. Jde o nevyslovenou tužbu – nepřiznáme ji ani sami sobě -, která má své kořeny v jedné potřebě, jež je přítomna v každém člověku, třebaže se o ní skoro nikdy nehovoří: v potřebě cítit se všemohoucím. Je to impuls, který se objeví, kdykoli je sebeúcta ohrožena nějakou naší chybou. Tehdy se zrodí tento dětinský požadavek – v našem okolí vůbec ne vzácný – prostě zlo ze svého života vymazat.
Pokračování »

Amedeo Cencini

Během letošního léta bychom rádi představili několik úryvků ze stejnojmenné knihy italského řeholníka a terapeuta Amedea Cenciniho. Zdálo se nám že mohou být dobrým povzbuzením k stále větší autenticitě duchovního života. Celý text je možno stále ještě zakoupit v nakladatelství sester paulínek v Petrské ul. v Praze 1.

Uznat a přijmout fakt, že jsme hříšníky před Bohem, před sebou samými a před druhými lidmi, znamená posun na cestě růstu a zrání. Není to něco spontánního, snadného a rychle dosažitelného. Člověk jen málokdy uzná vlastní chybu a ještě řidčeji zakouší pocit „hříchu“. Co to je, co nám brání, abychom byli upřímní k sobě samým? Jaký je rozdíl mezi pocitem viny a vědomím hříchu? Jak získat opravdové kajícné svědomí? Být svatí: znamená to být dokonalí, bez hříchu? To jsou některé z otázek, na něž budeme hledat odpověď.
Pokračování »

„Narkoman je jako perla, která spadla do bláta. Stačí ji zdvihnout, očistit a bude zářivější než předtím.“
sestra Elvira

Komunita Cenacolo je kresťanské združenie, ktoré prijíma stratených mladých ľudí, nespokojných, búriacich sa, zúfalých, tých, ktorí chcú nájsť sami seba a zmysel života.
Mladým sa v nej predkladá jednoduchý spôsob života rodinného štýlu s odkrývaním darov práce, priateľstva a viery. Komunita nie je liečebňa, ale škola života.
Pobyt v komunite je bezplatný a mladí ľudia žijú len z toho, čo vyprodukujú a z charity. Podmienkou prijatia nie je ani kresťanská viera. Prijíma všetkých a nikomu nepovie nie.
Pokračování »

V poslední době nám přátelé svěřili několik zajímavých diplomových a jiných písemných prací, které nejsou vzdáleny tematice duchovního života, dovolíme si je zde nabídnout k nahlédnutí (s laskavým svolením jejich autorů):

Paula Fassatiová: Městská posttradiční religiozita
Michal Petr: Základy systému enneagram a jeho zasazení do psychospirituálního kontextu
Iva Folajtárová: Píseň písní. Překlad a interpretace
Jan Zemen: Martin Buber – Já a ty

Objevili jsme zajímavý příspěvek k tématu sebepoznání, tedy jak souvisí s životem modlitby, dovolíme si tedy přímo odtud odkázat na příslušnou stránku s úryvkem textu Anselma Grüna.

Kathrin Horneyová
(závěr)

Stejně jako ostatní aspekty sebenenávisti se může i sebefrustrace projevit v externalizaci. Člověk si stěžuje, že kdyby nebylo jeho ženy, šéfa, nedostatku peněz, počasí nebo politické situace, byl by tím nejšťastnějším člověkem ne světě. Není třeba zdůrazňovat, že bychom neměli upadat do opačného extrému a považovat všechny tyto faktory za nutně irelevantní. Samozřejmě, že naši pohodu mohou ovlivnit. Ale při jejich hodnoceni bychom měli dbát na to, jak velký je jejich skutečný vliv a kolik vlivu na ně bylo přeneseno na úkor vnitřních zdrojů. Člověk se často cítí klidný a spokojený, protože má lepší vztah sám k sobě, přestože všechny vnější problémy zůstaly nezměněny. Pokračování »

Kathrin Horneyová

(pokračování) V souvislosti s vizáží a zjevem se setkáváme s celou řadou pocitů, počínaje pocitem, že člověk není přitažlivý, a konče tím, že si člověk připadá odporný. Je na první pohled zarážející, že s touto tendencí se setkáváme u žen, které jsou mimořádně atraktivní. Nesmíme však zapomínat, že důležitá nejsou objektivní fakta nebo názory druhých, ale rozpor mezi idealizovaným sebe obrazem a skutečným já. I když je žena všeobecně považována za krasavici, přesto není absolutní krasavice- která nikdy neexistovat nebude. A tak se zaměří na své nedostatky – na jizvu, na to, že nemá dostatečně štíhlá zápěstí, nevlní se jí přirozeně vlasy – a zpochybní tak svou krásu, někdy do té míry, že nenávidí pohled do zrcadla. Snadno v ní vznikne pocit, že je odporná, třeba proto, že si od ní někdo v kině odsedl.
Pokračování »

Kathrin Horneyová

Abychom si učinili ucelenější obrázek o zapeklitosti celého problému, zastavíme se na tomto místě u čtyř následků pohrdání sebou samým. Prvním nich je nutkavá potřeba určitých neurotických typů srovnávat se s každým, s kým přijdou do styku. Srovnání vychází v jejich neprospěch. Ten druhý děla lepší dojem, je lépe informován, je zajímavější, je přitažlivější, lépe oblečený, má výhodu, že je starší nebo mladší, má lepší místo, větší důležitost. Přestože i neurotikovi samotnému může takové srovnání připadat nepřiměřené, neodkáže o tom jasně uvažovat. A dokáže-li, pocit relativní méněcennosti přetrvává. Nejenže je takovým srovnáním k sobě nespravedlivý, ale jeho srovnání je často nesmyslné. Proč by se měl postarší muž, který se může pyšnit svými úspěchy, srovnávat s mladíkem, který lépe tančí? Anebo proč by se měl někdo, kdo se nikdy nezajímal o hudbu, cítit méněcenný v porovnání s hudebníky?
Pokračování »