Antonio Sicari
Když řekneme, že modlitba má být jako dýchání, zní to jako pouhá fráze, ale položme si vážně otázku, kdy se v nás začíná formovat modlitba. Odpověď, která by navazovala na biblické poselství, by měla znít „už tehdy, když dýchám.“ Dýchat znamená volat po životě, dýchání je dar, který nám Bůh dává minutu za minutou od chvíle, kdy nás stvořil. To je naše základní modlitba – modlitba a dech spolu souvisí. My si toho nemusíme ani být vědomi, ale světci to zakoušeli a byli tím fascinováni. Zpočátku podobně jako my s námahou hromadili různé úkony zbožnosti, násobili počet modliteb, přidávali střelné modlitby, učili se obracet své myšlenky k Bohu, a pak si postupně uvědomili, že modlitba je jako dech. Přáli si, aby Bohu patřil i každý jejich nádech a výdech a rostlo v nich vědomí, že obsah posledního dechu (když ho Bůh přijme zpět), by neměl být než zvolání Ježíšova jména, vzdech naplění touhou po nebeském Otce. Pokračování »