Karmel Edith Steinové

Příměry

První způsob modlitby je jako dopis, který posíláme svému příteli; druhý jako bychom jej posílali někomu, kdo je s námi úzce spjatý, třetí, jako bychom jej doručili osobně. první způsob líbá nohy, druhý ruce, třetí líbá ústa. První je založen na víře, kterou vyznáváme ústy; druhý na naději, kterou chováme v srdci; třetí na lásce, kterou musíme doložit skutky. První patří k očištění, druhá k osvícení, třetí k dokonalosti. Ony tvoří trojstupňový vývoj. První modlitbou se zdokonaluje představivost, druhou rozum, třetí vůle. Pokračování »

Mluv, Pane
a otevři moje uši
ať slyším Tvůj hlas
ať nezapomenu
vždycky vidět prvního Tebe!
kudy mohu jít
než Tvou cestou
když mě voláš…
vždyť kam bych se utekla před Tvou tváří?
mluv, Pane
a já budu poslouchat
čeká mě ještě dlouhá cesta
a dej mi sílu se jí nebát!

pokračování spisu španělského františkánského mystika

Druhá kapitola – Tři druhy modlitby

Chceme-li mluvit o modlitbě způsobem srozumitelným pro všechny, je třeba nejprve říci, že se rozlišují tři druhy modlitby, jež odpovídají třem stupňům: totiž modlitba začátečníků, pokročilých a téměř dokonalých. Pokračování »

„Snaž se vejít do pokladnice, kterou máš v sobě,
a tak objevíš pokladnici nebes.
Neboť obě jsou jedna a tatáž.
Podaří-li se ti vejít do jedné z nich, spatříš obě.
Žebřík k tomuto království je ukryt v tobě, ve tvé duši.“

Izák Syrský

B. Ugeux

Povrchní život a hledání všemohoucnosti vedou k vnitřní roztříštěnosti, jejíž projevy bychom mohli označit jako tři základní tísně člověka: úzkost, absurdita a osamělost. Ty se rodí ze špatně vybudovaného postoje k životu, k sobě samému, k druhým, ke kosmu a k Transcendentnu. /…/ První z tísní člověka je strach ze smrti, který vyvolává úzkost. Žijeme ve světě, který smrt po všech stránkách skrývá. Dřív lidé věšeli na dům zesnulého pokrývku katafalku a vystavovali mrtvé tělo v jeho bydlišti.

Pokračování »

Bernard Ugeux

Co je to vnitřní život? Jsme naplněni pocity, myšlenkami, vjemy a dojmy, které v nás rezonují s odlišnou intenzitou. Někdo si je těchto hnutí dobře vědom a dokáže je rozpoznávat. Jiným to dá větší práci, ale nikdo nežije ve stavu naprosté lhostejnosti a necitlivosti. Kromě toho vnitřní život není podmíněn vírou v Boha nebo příslušenstvím k nějakému náboženství, patří totiž k důstojnosti lidské bytosti. Občas se stává zdrojem utrpení, protože tato vloha může vést k pocitu úzkosti, ale i tím člověka obohacuje. Pomáhá mu totiž, aby se skutečně vědomě angažoval v tom, co žije. Tato přítomnost sobě a podstatným otázkám souvisí s potřebou člověka dát smysl svému životu – kdo jsme, kam jdeme, proč je tu zlo a láska, co je to smrt, proč jsme nedokonalí, proč jsem dnes právě tím, čím jsem? Tyto otázky důvěrně známe.

Pokračování »

podle Willigise Jaegera OSB upravila sd

Na hoře Hiei v Kjótu je buddhistický klášter, v němž se pořádají intenzivní kurzy meditace v chůzi. Každý den se ujde kolem třiceti kilometrů a ke konci kurzu se délka trati náležitě prodlouží. Únava je považována za dobrou pomůcku: mysl je dostatečně vyčerpaná na to, aby byla roztržitá. Cvičení pomáhá zejména těm, kteří se bojí posadit se v tichu či o samotě. Toto cvičení je posléze možné použít v běžném životě, cestou do práce či na nákupy. Čas, který věnujeme kontemplaci se tím prodlouží. Také pouť bývá dobrou příležitostí k podobné meditaci. Po určité době si všimneme, že se začínáme usebírat, že vlastně odpočíváme, relaxujeme, že jsme se zklidnili a že jsme jaksi vedeni k Bohu.

Pokračování »

„Když se ti tvůj všední den zdá chudý, neobviňuj jej, obviňuj sebe, že nejsi dost silný, abys přivolal jeho bohatství.“

R.M. Rilke

Prospíme dobrou třetinu svého života. Spánek tedy zcela náleží k našemu životu, zaměstnání a umění, kterého jsou všichni schopni a které provozují. Existuje také teologie spánku? Jistě! Písmo nám nejdříve s podivuhodnou lidskostí potvrzuje naši zkušenost o spánku: hovoří o dobrém spánku toho, kdo řádně pracoval, o škodlivé nespavosti toho, jehož zaměstnání nenechá klidně spát, o předlouhém spánku lenocha a o mnohém podobném. Ale pro Písmo je spánek také obrazem a podobenství hlubší skutečnosti v lidské existenci: obrazem smrti, obrazem mrtvé a smrtelné strnulosti, podobenstvím ponoření do hříchu. Spánek však může být podle Písma také dobou vnitřní uvolněnosti člověka, ve které je přístupný pro Boží pokyny (jež dává Pán ve spánku), pro významné sny, které – protože prozrazují jinak snad potlačovanou hloubku člověka – mohou vyslovovat Boží pokyny a příkazy. Pokračování »

Před několika dny skončily v kolínském domě jezuitů Kontemplativní exercicie. Vycházíme vstříc některým dotazům těch, kteří se jich neúčastnili, a alespoň na způsob definice několik slov k tomu, jak chápeme kontemplaci. Následující řádky přejímáme ze stránek www.kontemplace.org, jejichž autorem je lektor kurzů kontemplativní modlitby Jan Šedivý. K nahlédnutí doporučujeme také jejich rozsáhlejší německou verzi http://www.schweigemeditation.de/.

Kontemplace je cesta do nitra ve stopách křesťanských mystiků. Pojem sám pochází z řeckého theoria, což znamená dívat se, nazírat. Pro Řeky byla kontemplace původně cestou k hlubšímu poznání. Cvičení spočívalo v tom, že se soustředili na něco nepředmětného a setrvali u toho, aby pronikli do hloubky bytí. Pro křesťany hlubší poznání vždy znamenalo hlubší poznání Boha. Contemplatio je latinským překladem slova theoria. Kontemplace se křesťanům stala cestou modlitby, která vede k hlubšímu poznání Boží skutečnosti ve vlastním nitru. Jejím vrcholem je sjednocení s Bohem (unio mystica).

Pokračování »

R. Rohr

Věřím, že nám kontemplace ukazuje, že uvnitř nás není nic tak špatného, jako je naše nenávist a odmítnutí sebe. Nenávidět se a odmítat jenom komplikuje naše problémy. Všechno je to obilí do mlýna. Všechno má své místo. Bůh používá všechno. Nejsou žádné slepé uličky. Není žádná promarněná energie. Všechno se obnovuje. Historie hříchu a historie spásy jsou dvě strany jedné mince. Celým svým srdcem věřím, že tajemství odpuštění je celým evangeliem. Pochopíš-li odpuštění, pochopíš všechno. Používáme větu „zamilovat se“, „upadnout do lásky“. Myslím, že odpuštění je téměř totéž. Je to tajemství, do kterého padáme: Bůh je tím tajemstvím. Bůh odpouští všem věcem jejich nedokonalost, narušenost, bídu. Nejenom Ježíš, ale také všichni velcí lidé, které jsem kdy potkal, říkají totéž. Toto je závěr, ke kterému došli. Lidé, kteří Boha dobře znají, mystici, poustevníci, ti, kdo riskují všechno, aby Boha našli, se vždycky setkávají s tím, kdo miluje, ne s diktátorem. Nikdy není Bůh objevován jako zneužívající otec nebo tyranizující matka, vždycky je to ten, kdo miluje a kdo přesahuje všechno, v co jsme se odvažovali doufat.

Pokračování »