Karmel Edith Steinové

Francois Varillon

Kdyby Bůh nebyl pokorný, jeho odpuštění by bylo podezřelé a právem bychom se ptali, jestli pro nás není lepší ho odmítnout než přijmout. Podezření, které by doprovázelo dar odpuštění, by tak poznamenalo přijetí odpuštění. Pochyby o tom, zda je Bůh pokorný ve chvíli, kdy nám uděluje milost, vedou k pochybám o naší pokoře ve chvíli, kdy mu za ni děkujeme. Protože vděčnost má cenu jen jako hold vzdaný nezištnosti daru. Jinak ve vztah mezi člověkem a Bohem nemůže být pravdivý. Podobně je tomu i mezi lidmi, protože tak jako je zraněné naše společné synovství, je radikálně zraněné i naše bratrství – lidé nemohou žít spolu, jestliže jedni druhým neodpustí, že nejsou dostatečně kým jsou: lidmi. Pokračování »

Lev Veliký

Velikost Božího díla, nejmilejší, o mnoho převyšuje a překonává možnosti lidského vyjádření: tato obtíž, kterou pociťujeme, když ji máme vyslovit, se rodí z téhož důvodu, který nás nutí, abychom ji nezamlčeli… Radujme se tedy z naší neschopnosti vyjádřit tajemství tak velikého milosrdenství. Zatímco se cítíme nezpůsobilí vyjádřit vznešenost naší spásy, tušíme, že je pro nás dobře být přemoženi takovou velikostí. Nikdo totiž nedospěje tak blízko poznání pravdy než kdo porozumí, že ve věcech Božích, ať je sebepokročilejší, vždy ještě zbývá něco objevit. Neboť kdo se domnívá, že dospěl k cíli, po němž toužil, ne snad že by našel, co hledal, ale minul se ve svém hledání s cílem.

Pokračování »

Francois Varillon

Ježíšovo vzkříšení není do očí bijící zázrak. Kdyby jím bylo, kam by se poděla svoboda víry? Mohli bychom ještě věřit v pokoru Boha, který si souhlas našeho rozumu vynucuje? Evangelium nám ohledně povelikonočních událostí předkládá jen neokázalá znamení adresovaná naší víře. Nikdo Ježíše neviděl vyjít z hrobu. Nikomu se neukázal během vzkříšení. Své učedníky učí rozpoznat ho vzkříšeného. To je ale pravý opak všech mytologických příběhů. Nic tu nepřipomíná odvetu mrtvého boha, který by nyní měl omráčit skvělým vítězstvím ty, kdo mu přivodili smrt. Jestliže – přes svědectví evangelních textů – se přeci jen necháme ovlivnit podobnou představou, děláme si Boha k vlastnímu obrazu a promítáme do něj naši agresivitu a naše nezdravé snění o dějinách, z nichž by bylo možné se vyvléci díky nadpozemským zázrakům . Pokračování »

Francois Varillon

Ježíš nám nesděluje jen jak má člověk milovat, ale především a na prvním místě, jak miluje Bůh. Jestliže můžeme mluvit o kenosis, sebe-vzdání v Kristu, je to proto, že Bůh, Otec, Syn, Duch je věčnou kenozí, čili věčně vydává-obětuje sebe sama. Není třeba být křesťanem, abychom věděli, že nikdo nevstoupí do radosti lásky aniž by zároveň nevstoupil do utrpení lásky. Avšak křesťan tuto vzájemnost, tuto identitu, troufám si říci, staví na Bohu. Nebyla by tu kenosis Vtěleného Slova, kdyby sama Trojice – a nejen Slovo – nebyla o sobě touto možností a uskutečněním kenoze. Pokračování »

Francois Varillon

Velmi lehce se tu lze dopustit omylu: jestliže Bůh zná všechno – minulost, přítomnost i budoucnost – jak se pak vyhnout fatalismu? Jeho vědění ochromuje mou svobodu. I kdybych se snažil brzdit svou těkající představivost, nepodařilo by se mi vymazat představu jakési velmi vysoké pozorovatelny, z níž nehybný a všepřevyšující Bůh obhlíží hladiny moří a všechny země, ono loutkové divadlo, v němž se odehrává lidská komedie, kterou on zná (říká se: celou věčnost), zná její prolog, vývoj i závěr. Co zbývá hercům, než se snažit dobře hrát? A nejurážlivější rys této karikatury – jakýsi jeho pyšně ironický úsměv: „Oni to neví! Já, Bůh, ovšem ano“. Tvrdit posléze, že Bůh je láska nejenže nic nezlepší, ale probouzí vzdor a odmítnutí, protože taková láska nemůže být milována. Pokračování »

Francois Varillon

Je zapotřebí velké zkušenosti, možná celého života, abychom nahlédli, že jako chudoba je bohatstvím, tak i slabost je v řádu lásky mocí. Člověk je neustále nakloněn, když myslí na vlastního Boha, vystoupit ze sféry lásky a představovat si jiné atributy, než jaké náleží lásce. Chtělo to staletí než Bůh zástupů, Bůh velikých vojsk začal být ctěn jako bezbranný Bůh. Pokračování »

Francois Varillon

„Jaký Bůh, ptá se Guardini, se to zjevuje skrze Ježíše, jehož ztroskotání je tak prachbídné, že nenalézá jinou společnost než hříšníky, jež je poražen kastou politických teologů, jež je souzen a odsouzen jako vizionář a revolucionář?“ Je obtížně uvěřit, že „vše, co se děje jeho životu, odehrává se v Bohu“. A přesto je zapotřebí to přijmout.
Jaký je Bůh, který se tu zjevuje? Jinak řečeno: jaký asi musí být Bůh, aby si mohl dopřát takovou existenci? Odpověď Písma zní: Bůh je láska. Ale v lásce je cosi, co na první pohled nepostřehneme: pokora.
Sklánět se před velikostí druhých není, když na to přijde, pokora. To je loajálnost, čestnost, pravdivost, „zdvořilost ducha“. Že menší si váží většího, nesvědčí ještě o výjimečné ušlechtilosti ducha.

Neexistuje plnost plná pýchy. Jak bychom mohli uvažovat o Bohu plném sebe samého? Byl by Krésem cítícím uspokojení nad vlastním bohatstvím. Jeho bytí by mu bylo majetkem. Byl by sám sobě modlou. A modlou svému tvoru, který by nebyl než jeho extenzí. Pokračování »

Dříve než stav mysli nebo pocit je samota hmotný stav věcí. Například všecko to, co mám nyní před očima. Je desátá hodina večerní, tma. Nebe není ještě zcela temné, je ticho – také ticho je velmi hmatatelné -, malý byt, ve kterém žiji už patnáct let, cigarety, které nemohu nekouřit, knihy, které nemohu neotevřít. Samota se vpodstatě velmi zvláštním způsobem rychle zaplní.
Samota je především stav věcí. Že nikdo nepřichází… Nikdo nepřichází na místo, kde se nacházíš. Možná ani ty sám… Pokračování »

„Někteří lidé se na Boha dívají jako na krávu a chtějí ho milovat právě tak, jako mají rádi krávy. Krávu totiž miluješ kvůli jejímu mléku a sýru, kvůli užitku, který z ní máš. A tak to dělají lidé, kteří Boha milují kvůli vnějšímu obohacení nebo vnitřní útěše – nemilují přímo Boha, ale milují svůj osobní prospěch. Ano, když zamíříš svou touhu kamsi mimo Boha, stane se ti to posléze překážkou v setkání s Nejvyšší Pravdou. … Věz, že když tím či oním způsobem hledáš něco svého, nikdy nenalezneš Boha, protože nehledáš jen jeho. Hledáš něco a hledáš to s Bohem: děláš si tak ovšem z Boha pouhou svíci, která slouží k tomu, abychom s ní něco hledali a když to cosi nalezneme, svíci odhodíme.“

Mistr Eckhart, dominikán (1260-1327)

R. Rohr

Bez toho, že si uvědomujeme, že jsme podpíráni, se poddáváme strachu. Máme strach sami a proto naháníme strach jiným. Můžeme žít takovým způsobem, že se nás lidé nepotřebují bát? Chtěl bych, abychom to dokázali. Chtěl bych, abychom v jiných neprobouzeli strach. Chtěl bych, aby jiní v nás mohli cítit přijetí. Chtěl bych, aby mohli cítit univerzální odpuštění.
Všichni chceme být s lidmi, kteří tohle nedělají, u kterých cítíme bezpečí a odpuštění – stačí být v jejich blízkosti. Víte, že vás přijmou. Víte, že jim můžete ukázat a otevřít i své nejtemnější stránky. Někteří lidé dostali dar, že už jejich osobnost sama vám říká: „Nic se neděje, je to v pořádku.“ Mají-li kromě toho i vnější autoritu, chce každý být v jejich blízkosti. Jejich síla vás povzbuzuje. Pokračování »