Karmel Edith Steinové

by snad mohla být k užitku prezentace některých zcela základních psychospirituálních témat, které bývají ve slušných klášterech součástí řeholní formace, neboť i dnes stále platí zásada, že gratia supponit naturam, tedy že Boží milost nejlépe staví na přirozenosti. Či – jak zmiňujeme také v komentáři k Vnitřnímu hradu Terezie od Ježíše (viz rubrika Spiritualita) – plodem autentické modlitby bývá obvykle pravdivé poznání sebe a Boha. Dovolíme si tedy zveřejnit několik poznámek týkajících se úrovní identity a obranných mechanismů.

Karl Rahner

K nosným základním funkcím života člověka ve všedním dni a pro něj patří také schopnost vidět. Ať je tomu z fyziologického hlediska a z pohledu teorie poznání jakkoli, zrak pociťujeme jako nejobjektivnější a nejvěcnější způsob našeho vztahu ke světu, ve kterém žijeme. Zrak nám otvírá nejvzdálenější okruh světa, přibližuje dálku a vymezuje blízkost, pořádá, rozeznává, spojuje předměty a činí z nich svět mnohostranný a krásný.

Pokračování »

Pamatuj, že modlitba je tu proto, aby se člověk stával dobrým, a ne, aby mu v tom bránila.

Madeleine Delbrêl

Přijala za svou hypotézu, že by snad mohl existovat a rozhodla se pro pozoruhodnou cestu: pustila se do modlitby. Modlitba ji totiž připadala jediná adekvátní cesta, jak si ověřit, zda Bůh skutečně existuje. Prostřednictvím modlitby pak byla, jak sama říká, „oslněna“ Bohem.

Pokračování »

Karl Rahner

Poznali jsme už vlastně někdy milost? Nemyslíme tím nějaký zbožný pocit, slavnostní, zbožné povednutí mysli, něžnou útěchu, ale právě poznání milosti, ono hledání svatého Ducha Boží Trojice, Boha, který se skrze Krista, skrze jeho lidství a oběť na kříži stal skutečností. Můžeme vůbec v tomto životě zakusit milost? Kdybychom nepřisvědčili, znamenalo by to rozbít víru, onen světlý i temný oblak, který nás zahaluje, dokud zde na zemi putujeme. Mystikové nám sice říkají – a pravdivost svých výpovědí by dosvědčili obětováním života – že Boha (tedy milost) již zakusili. Ale poznání Boha v mystice je temná a tajemná záležitost, o které nemůžeme hovořit, když ji nemáme, a nehovoříme o ní, když ji máme. Naše otázka se tedy nedá prostě a priori odpovědět. Existují snad v poznání milosti stupně, z nichž některé jsou přístupné i nám?

Pokračování »

Karl Rahner

Ke všednímu dni patří – doufejme, že tomu tak je – nejen vážnost každodenní práce, ale také smích. Smích je velmi vážná věc, neboť prozrazuje člověka často víc než jeho slovo. Když tu mluvíme o smíchu, máme na mysli dobrý smích. Je totiž smích pošetilců a hříšníků, jak nás poučuje moudrý Sirach (21,23; 27,14), smích, před kterým Pán varuje (Lk 6,25). Tento smích tu není míněn. Myslíme smích osvobozující, který vychází z dětského a radostného srdce. Může být jen ve člověku, který skrze lásku ke všem a ke každému chová svobodnou a nespoutanou sympatii, která chce všechno chápat a vnímat takové, jaké to skutečně je: velké věci jako velké, malé jako malé, vážné jak vážné a radostné jako radostné. protože toto všechno existuje a Bůh to chtěl takové, jaké to je, musíme to také tak chápat.

Pokračování »

Karl Rahner

K nejběžnějším věcem obyčejného všedního života patří chůze. Myslíme na ni zpravidla jen tehdy, když už chodit nemůžeme, když jsme nehybní nebo chromí. Pak náhle pociťujeme schopnost chůze jako milost a jako zázrak. Nejsme rostliny, které jsou připoutány na přesně vymezený okolní svět, my svůj prostor měníme, volíme si jej – a chodíme. Prožíváme putování jako ti, kteří sami putují, jako hledající, kteří teprve musí někam dojít. Přesvědčujeme se, že chceme být poutníky, putujícími k určitému cíli, ne těmi, kteří se vrhají do prázdna. Na cestě k cíli, jemuž se nemůžeme vyhnout a jenž nám byl uložen, se cítíme svobodní jen tehdy, když jsme mu vyšli vstříc. Pokračování »

Karl Rahner

Ke všednímu dni patří také sezení. A proto patří také k teologii všedního dne. Kdo se vděčně a rád neposadil po únavné práci nebo putování? Kdo, i když je člověkem těkavé touhy, netouží stát se jednou usedlým? Kdo neví, že se musíme „usadit“, jestliže má z nějaké práce vzejít něco jen trochu hodnotného? Sezení už z biologického a pozemského hlediska předpokládá, že ne každé místo a každý stav je pro to stejně vhodný, že člověk někam patří a nemůže být jen tak někde doma, že chce konečně dojít klidu. Všechen pohyb může být jen výrazem touhy po vlasti, ve které se jako v konečně platném místě vlastního a plného života usazujeme. Pokračování »

Karl Rahner

Práce je charakteristickým obsahem toho, co nazýváme pracovním nebo všedním dnem. Můžeme zpívat hymnus o vznešené práci, čímž rozumíme oslavu velikého, mohutného, tvůrčího činu člověka. Tak můžeme práci oslavit. Může ji také zneužít (jak se často stává) k útěku od sebe, od tajemství a hádanky bytí, od strachu, který nás vede k hledání pravých jistot. Ale skutečná práce leží někde uprostřed. Není ani vrcholem ani lékem na životní trápení. Je to prostě – práce: namáhavá a přece snesitelná, průměrná a obvyklá, stejnoměrně se opakující, udržující lidský život a pomalu jej opotřebovávající, nezbytná a – tam, kde se nezměnila v hořkou robotu – i rozumný přítel.

Pokračování »

Karl Rahner

Úvodem si řekněme něco málo všeobecně o teologii všedního dne.

Za prvé: neměli bychom se domnívat, že taková teologie ze všedního dne udělá den sváteční. Teologie všedního dne říká: nech klidně všední den všedním dnem. Nemůžeme a nemáme proměňovat všední den v den sváteční ani vznešenými myšlenkami víry a věčnou moudrostí. Všední den musí obstát neoslazený a neidealizovaný. Teprve pak je tím, čím má pro křesťana být: prostorem víry, školou touhy, cvičením v trpělivosti a užitečném odkrývání prázdných slov a nepravých ideálů, nenápadnou příležitostí k tomu, abych jako křesťan opravdově miloval a byl věrný. Je místem, kde se osvědčuje věcnost, střízlivost, ono símě vrcholné moudrosti.

Pokračování »

R. Rohr

Věřím, že nám kontemplace ukazuje, že uvnitř nás není nic tak špatného, jako je naše nenávist a odmítnutí sebe. Nenávidět se a odmítat jenom komplikuje naše problémy. Všechno je to obilí do mlýna. Všechno má své místo. Bůh používá všechno. Nejsou žádné slepé uličky. Není žádná promarněná energie. Všechno se obnovuje. Historie hříchu a historie spásy jsou dvě strany jedné mince. Celým svým srdcem věřím, že tajemství odpuštění je celým evangeliem. Pochopíš-li odpuštění, pochopíš všechno. Používáme větu „zamilovat se“, „upadnout do lásky“. Myslím, že odpuštění je téměř totéž. Je to tajemství, do kterého padáme: Bůh je tím tajemstvím. Bůh odpouští všem věcem jejich nedokonalost, narušenost, bídu. Nejenom Ježíš, ale také všichni velcí lidé, které jsem kdy potkal, říkají totéž. Toto je závěr, ke kterému došli. Lidé, kteří Boha dobře znají, mystici, poustevníci, ti, kdo riskují všechno, aby Boha našli, se vždycky setkávají s tím, kdo miluje, ne s diktátorem. Nikdy není Bůh objevován jako zneužívající otec nebo tyranizující matka, vždycky je to ten, kdo miluje a kdo přesahuje všechno, v co jsme se odvažovali doufat.

Pokračování »