Karmel Edith Steinové

Celý svět v zrnku písku shlédnout
a nebe v polní květině,
na dlani sevřít nekonečno
a věčnost v pouhé hodině.

W. Blake

Thomas Merton

„Kdo jsem, když neexistuji?“ Je to absurdní otázka? Ale já jsem přesvědčený, že je to naopak  fascinující a svrchovaně důležitá otázka, už pro to její jakési temné zaslíbení a proto, že odpověď na ni nemůže mi nabídnout pouhý rozum. Do takové otázky se musíme nejdříve plně ponořit, dříve než se nám podaří zachytit něco z jejího smyslu, což ovšem znamená ponořit se zcela do nicoty – nejen bojovat s myšlenkou nicoty.

Když přede mnou vyvstane tato otázka, s oním podivným mrazením, sděluje mi cosi důležitého: stává se výčitkou. Říká mi, že se příliš zabývám banalitami. Že ztrácím život hloupostmi, které neobstojí tváří v tvář zkoušce smrti. Že uhýbám před tím, za co jsem především odpovědný. Že musím začít čelit nejhlubšímu ze všech rozhodnutí, otázce  smrti, tedy přijmout ohraničenost tohto života – s radostí a s vědomím, že Kristus nad ní nakonec zvítězil.

Starý opát sa zvykol smiať, keď videl, ako mnísi robia čosi z povinnosti.

Přišiel za novicom, ktorý zíval na omši a povedal mu: „Mohol si radšej zostať spať.“ Mníchovi, ktorý okopával kvety tak, že sekal aj do ich byliek, povedal: „Choď si radšej umyť ruky a prečítaj si Písmo.“

A počas kázni hovorieval: „Každá pravidelnosť má tendenciu prejsť do stereotypu. Potom nežijeme, ale existencia nás vlečie so sebou. Život nám ubieha ako voda pomedzi prsty a my sme len jeho nemými svedkami. Pokračování »

Thomas Merton, OCSO

V jednom zenovém koanu se říká, že osvícený člověk není ten, kdo hledá Buddhu, či kdo ho našel, ale že je to obyčejný člověk, kterému už nezbývá nic dalšího, co by měl udělat. Ovšem nestačí zastavit se. Zastavit se by znamenalo zůstat stát ve vzdálenosti mnoha tisíc mil a dál nic nepodnikat by se rovnalo zůstat nekonečně vzdálený svému cíli. Ani dojít na místo ale není to pravé – dojdeš tam a zničí tě to.

Řešení je přitom nadosah: jak prosté je nemuset už nic dál dělat pro toho, komu už skutečně nezbývá nic dalšího, aby udělal. To ovšem není pro nezralého člověka, ať by pro to dělal či nedělal cokoliv. Zralý plod však padá ze stromu aniž by o tom musel příliš uvažovat.

Pokračování »

Milé moje,

jen seberte odvahu a vykročte dále. Buďte přímé, modlete se a dodržujte řád. Nemluvte příliš, říkejte jen to, co je opravdu potřebné. Uvědomujte si stále Boží přítomnost – tak si budete moci být jisté, že všecko, co děláte, je v pořádku.

Modlete se velice a modlete se dobře, protože Pán je dobrý a nedovolí, aby vašich překážek bylo přespříliš. Pokračování »

sestra Francesca od Ježíše CSTF (pokračování tématu Cesta života)

Protože řeholní formace člověka také formuje k životu ve společenství, odehrává se pro všechny řeholní instituce v prostředí komunitního života. Dochází při ní k iniciaci do námah a radostí společného života. Společenství totiž každého učí žít s lidmi, které mu Bůh staví po boku a přijímat je takové, jací jsou, s jejich klady, rozdíly i limity. Zvláště nás učí dělit se o dary, které nám byly dány „pro všechny“ – každému je svěřen zvláštní dar Ducha ke společnému dobru (srov. 1Kor 12,7). Pokračování »

(pokračování textu Cesta člověka: od otázek k očekávání)

Výchozím bodem řeholní formace je opět vědomí, že Bůh mě povolal k životu a k následování Krista a to v určité specifické blízkosti: můj život se mu má stát ještě bližším, než bych se odvažoval kdy doufat. On přitom vchází do mého života tak, jak v něm dnes stojím a jak ho prožívám – a právě v tomto mém reálném životě mě oslovil, abych ho následoval a postavil celý svůj život do světla daru jeho vzkříšeného života.

Přitom všem je tu určitý pevný bod, který je nezávislý na mně a přesahuje mě: moje lidství už bylo uzdraveno jeho Vzkříšením. Pokračování »

Nejhlubší úrovní komunikace není pouhé sdělení podstatných obsahů, ale společenství mezi komunikujícími. Beze slov. Dokázat jít za slova a za jazyk a za koncepty. Ne že bychom tím odkryli nějakou novou jednotu. Odkryje se tak před námi ona dávná jednota mezi lidmi. Moji milí bratři, už jsme spolu zajedno. Ale máme dojem, že to tak není. A je třeba, abychom znovu nabyli oné původní jednoty mezi sebou.

Čím se máme stát: to, co jsme.

z Asijského deníku trapistického mnicha Thomase Mertona (1968)

Jeden mnich se modlil ve své kelle a ozval se k němu hlas: „Ještěs nedosáhl úrovně dvou žen z tohoto města.“ A mnich ráno vstal, vzal hůl a vydal se na cestu do města. Když do něho dorazil a zjistil si místo, kde bydlí, zaklepal na dveře. Vyšla jedna z těch žen a přijala ho do svého domu. On se tam posadil a zavolal je. Ony přišly a posadily se co nejblíž k němu. Mnich jim řekl: „Kvůli vám jsem přestál takovou námahu, tak mi řekněte, jaká máte pravidla.“ Ony mu řekly: Abba, věř nám, každou noc jsme na lůžku svých mužů. Jak bychom mohly mít nějaká pravidla.“ Mnich se jim poklonil a prosil je, aby mu odhalily svá pravidla a tak mu řekly: Pokračování »

Velmi srdečně zveme na setkání věnované otázkám kolem kontemplace, jehož zvláštním hostem bude Jan Šedivý z Bad Endorfu (Německo, host ovšem mluví česky :), dlouholetý duchovní doprovázející a jeden z největších současných evropských odborníků na téma kontemplativní modlitby, jejího smyslu a využití v každodenním životě dnešní doby. Po úvodní přednášce bude postor pro vaše dotazy. Setkání se uskuteční v pondělí 27.4. 2009 po pravidelné eucharistii, kterou slavíme v 19h na Karmelu v Košířích, Jinonická 22).