Karmel Edith Steinové

Amedeo Cencini

Originární (prvotní) zkušenost Božího otcovství má být nutně původem autentického rozhodnutí v tomto smyslu, přesně tak, jako silná a uklidňující zkušenost mateřské lásky nesmazatelně poznamenává budoucí afektivní život lidské bytosti. „Být vryt do Boží dlaně“ (srov. Iz 49,16) je pak skutečný vjem, který má na náš život dopad nejen intelektuální a teoretický, ale také emoční; je to plná jistota, že i kdyby mohla žena zapomenout na své nemluvně, „já na tebe nezapomenu“ (Iz 49,15). Je to vidění, naděje, očekávání, předchuť Boha, memoria Dei, v postoji užaslé a dojaté vděčnosti a láskyplné kontemplace. Kdo žije v celibátu pro Boží království nemá v mošně na zítřek nic jiného než tuto jistotu, která je jeho bohatstvím a jeho zárukou, a zároveň mu dává odvahu obětovat se, být živou pamětí této lásky.

Současně však tato afektivní paměť ní pouze zakořeněna v minulosti a upomínka na dobu zásnub či líbánek s Bohem, na jedinečnou a ojedinělou událost. Naopak je to „rozvzpomínání“ v plném smyslu toho výrazu (biblickém i psychologickém). Připomínání jako ustavičné navazování vztahu mezi pravdou víry a vlastním příběhem, mezi zakládající událostí a jejím pokračováním ve vlastní existenci, mezi počátečním zjevením Boží lásky a dalšími zkušenostmi s touto láskou. Paměť roste a obohacuje se, hledá, někdy i krušně, stále nové a stále plodnější syntézy. Není jen líhní každé zkušenosti a každého jednání, ale je to plod každodenního prožitku. Není to jen dar, z kterého se můžeme těšit a který pochází shůry, ale je to především pozorný objev existenční soudržnosti, která spojuje navzájem rozmanité životní cykly jednotlivce.[1] Pokračování »

V. Jalics

Ve fázi vnitřního očišťování v duchovním životě hrají zásadní roli vlastnosti a rozdíl mezi modlitbou prekontemplativní a kontemplativní.

Prekontemplativní je první ze dvou úseků duchovního života. Duchovní pokrok se během něm uskutečňuje prostřednictvím vlastního úsilí. Vyžaduje reflexi, hodnocení, zpytování svědomí i rozlišování, rozhodování  a předsevzetí do budoucna. Tato předsevzetí bývají obnovována a uváděna do praxe – dokud nedosáhneme žádané změny a naše láska a naše víra dostatečně nezesílí. Všechno toto úsilí je pochopitelně nemyslitelné bez Boží milosti. Ale zůstává pravdou, že v této části jsme to my, kdo se musíme starat o svůj duchovní pokrok; my sami se tu v potu tváře staráme o růst Boží království.

V prekontemplativní fázi je naše úsilí přímo zaměřeno  na změnu sebe samých i okolí.  Charakteristická je i potřeba dosáhnout určitých cílů, se vším napětím, úzkostí a stresem, který takové úsilí obnáší. Pokračování »

A. Cencini

3. Memoria amoris: dějinně-biblická víra

Výraz memoria amoris (paměť lásky) je augustiniánský pojem, úzce spojený s jiným termínem: ordo amoris (řád lásky). Víme, že Augustin používá výrazy láska a paměť jako synonyma. Obecně vzato, láska je pamětí: láska připomíná, je připomínána a současně obnovuje minulé.

a) Láska, která si pamatuje a je pamatována

Láska má paměť, protože si umí připomínat přijaté dobro (a především lásku). Přesněji: láska tu vzpomíná a na lásku se rozvzpomíná. Pokračování »

A. Cencini

K metodě, aneb Rady, jak postupovat

Abychom četli, popsali a chápali svůj životní příběh jako součást dějin spásy, měli bychom se držet následujících metodických doporučení. Každému z nich odpovídá určitý typ víry nebo důležitý znak úkonu víry. Pokračování »

Amedeo Cencini

Obecné cíle

1. Nové čtení a nové zachycení celého života jako dějin spásy

Jde o to brát velmi vážně a důkladně pravdu, že Bůh stále působí mou spásu. Každá událost se tedy musí číst z tohoto zorného úhlu a musí se odolat pokušení, abychom my rozhodovali, která fakta stojí za zapamatování, která jsou významná a důležitá a která nikoli. Bylo by to pokušení velmi nebezpečné, typicky ďábelské, jako všechna pokušení, která se nedají ihned rozpoznat jako pokušení.

Tedy žádné uhlazování, žádná cenzura. Být tvorem znamená také toto: zřeknout se nároku, abychom byli pány svého životního příběhu a zcela subjektivně a předem rozhodli o tom, co se v životě povedlo a nepovedlo. A jestli jsme dosud něčemu neporozuměli, není to nic divného. Je to pouze důkaz, že náš život je v Božích rukou, a proto má v sobě i něco z jeho tajemství. Ale není to dostatečný důvod. Pokračování »

Amedeo Cencini

Rád bych vám poskytl možnost, abyste se mohli začíst do svého životního příběhu jako věřící lidé. Může se to zdát samozřejmé, ale ve skutečnosti tomu vůbec tak není. Přitom jde o velmi důležitý úkon, který je současně psychologický i duchovní.

Zamyslíme se nad realitou naší víry a nad tím, jak s ní souvisí pozornost věnovaná  tomu, co žijeme, našemu životnímu příběhu. Často (a mnohem častěji, než si myslíme a než jsme zvyklí myslet a dělat), musí být smysl toho, co se v našem životě odehrává, teprve objeven či „vydolován“ z nějaké události a někdy jí musí být přímo přiřčen a to bez ohledu na její zdánlivý význam, který často neříká nic o hluboké pravdě v ní skryté, nebo ho dokonce vyvrací. Pokračování »

Tak plyne celý náš život. Hledáme klid a zápasíme s překážkami, ale jen jsme je překonali, nemůžeme klid snést, protože stále myslíme buď na tu nouzi, kterou máme, nebo na tu, jež nám hrozí.

Blaise Pascal

se přehoupl do druhé půli, nedá nám neupozornit na zvláštní adventní kalendář, který pro svou dceru sestavil jeden z přátel Karmelu. Třeba se vám bude hodit i do příště, tady je: Advent 2008

Křesťanství podle mě mimo jiné říká, že všechna dobrá učení jsou k ničemu. Je třeba změnit život. (Nebo směr života.)

L. Wittgenstein

V jedné chvíli jsem Komusi nebo Čemusi řekl „ano“ a od té doby jsem si byl jist, že existence má smysl, a že tudíž můj život v sebeodevzdání má svůj cíl.

Dag Hammarskjöld