Karmel Edith Steinové

Anselm Grün

Známkou toho, že askeze přivedla mnicha k Bohu, je, že nesoudí ostatní. I když se mnich kdoví jak přísně postí a ještě tvrději pracuje, není to nic platné, když odsuzuje druhé. Askeze ho dovedla pouze k tomu, že se nad druhé povyšuje. Posloužila k uspokojení jeho pýchy, k tomu, že stoupla jeho víra ve vlastní cenu. Kdo se při své askezi setká sám se sebou, kdo vydržel zůstat ve své cele, když na povrch pronikly potlačované vášně, toho již nenapadne soudit druhé. Proto mnoho naučení Otců vyzývá k tomu, aby člověk zůstal sám se sebou, aby se konfrontoval s vlastní pravdou a neodsuzoval druhé. „Otec Poimen prosil otce Josefa: řekni mi, jak se stanu mnichem. Ten mu odpověděl. „Jestliže chceš najít klid, tu či jinde, tak si při všem konání říkej: já – kdo jsem já? A nikoho neodsuzuj.“

Pokračování »

Hermann Hesse

Cesta ke zbožnosti je u každého jiná. Pro mne znamenala mnohé omyly a utrpení, mnohá sebetrýznění, mnohé hlouposti, celé hory hloupostí. Byl jsem volnomyšlenkář a tvrdil jsem, že zbožnost je duševní choroba. Byl jsem asketa a vrážel jsem si hřeby do vlastního těla. Nevěděl jsem, že být zbožný znamená zdraví a dobrou mysl.

Pokračování »

Rabi Mendel z Kotska, pravil jednou ke shromážděné obci: „Co vlastně od vás žádám! Pouze tři věci: neopouštět to své, nepošilhávat po cizím, a nemyslet na sebe.“
To znamená: za prvé, že každý má uchovávat a posvěcovat svou duši v duchu jí vlastním a na svém místě; za druhé, že každý má ctít tajemství duše svého bližního a nevnikat do něho s nestoudnou zvědavostí a nevyužívat je; a za třetí, že se má každý v souladu se sebou a v soužití se světem chránit toho, aby se soustředil jenom na sebe.

M. Buber, Cesta člověka podle chasidského učení

Nikolaj Alexandrovič Berďajev

„Osobnost jako existenciální střed předpokládá
schopnost vcítění do utrpení i radosti.
Zřeknutí se osobnosti, dobrovolné rozpuštění sebe sama
v okolním světě mohou zmírnit bolest…
Souhlas s otroctvím tiší bolest, nesouhlas ji jitří.
Svoboda působí utrpení.
Pokračování »

Je něco, co lze najít ne jediném místě na světě. Je to veliký poklad, možno ho nazvat naplněním bytí. A místo, na kterém se dá najít tento poklad, je tam, kde se člověk právě nachází.

Většina z nás si jenom ve vzácných okamžicích úplně uvědomí skutečnost, že jsme ještě neokusili naplnění bytí, že náš život na tom opravdovém plném bytí nemá podíl, a že žijeme takřka mimo pravé bytí, proto neustále cítíme nedostatek, a do jisté míry se snažíme najít kdesi to, co nám chybí. Někde, v nějaké části světa nebo ducha, jenom ne tady, kde právě jsme, zde, kam jsme byli postaveni – právě zde, a nikde jinde však poklad nelze najít: v prostředí, jež vnímám jako přirozenou polohu, danou mi osudem, v tom, s čím se denně potkávám, a co mě dennodenně podněcuje, spočívá můj bytostný úkol a naplnění bytí, které se otevírá mému rozhodnutí.

M. Buber, Cesta člověka podle chasidského učení

Kdo neustále myslí na zlo, které způsobil, a ustavičně o něm mluví, nepřestávaje se obírat tím sprostým, co učinil, spočívá neustále v tom, na co myslí, celou svou duší úplně vězí v tom, o čem přemítá – a tak tkví celý v té sprostotě. Takový člověk se zajisté nemůže změnit, protože jeho duch zůstane hrubý a jeho srdce zkažené, a ještě je z toho smutný. Co vlastně chceš? Míchej bahno sem, míchej ho tam, přece zůstane bahnem. Zhřešil, nezhřešil, co mají z toho v nebi? Pokračování »

Jeden muž vášnivě hledal pravdu. Procestoval mnoho různých zemí a naučil se řadu jazyků. Poznal světce, poznal ateisty, poznal proroky i politické vůdce, zabýval se filosofií i vědami. Ale čím víc věděl, tím míň toho chápal. Poznal tolik lidí, kteří našli pravdu, a každý našel něco jiného. Konečně si z toho začal zoufat. Ze všeho vědění měl jenom samý zmatek a nechápal už zhola nic.
Pokračování »

Daniela Fischerová

Jeden mladík se doslechl o Mistrovi, který prý dokáže dovést žáky k osvícení za tak krátkou chvilku, co se sype hrstka písku. Vykonal k němu dlouhou cestu. Mistr vyslechl jeho prosbu a vydal malé přesýpací hodiny.
„Vidíš, jak se sype písek? Zřekneš-li se všeho hodnocení po čas, nežli se přesype všechen, budeš osvícen.“ Pokračování »

Nejdůležitější člověk je ten, s kterým teď právě mluvím. Nejpříhodnější čas je právě tato chvíle. Nejlepší místo pro mě je právě to, na kterém stojím.

J.Š.

Duše, která je v milosti Boží a má přislib plodu věčného života, je jako divukrásná květina. Milost je nebeský klíč, s jehož pomocí vstupujeme do svého nitra. Je to loď, se do přístavu spásy. Ale milost, která nás činí příjemné Bohu, můžeme také nazvat olejem. O tom bych rád ještě něco řekl. Nazýváme ji olejem, protože k nám v plnosti přitéká skrze Krista, našeho Vykupitele, jenž byl nazván kypícím olivovníkem v domě Božím, totiž v jeho církvi. Tento strom nese hojné plody, z nichž je získáván onen podivuhodný olej, jímž je symbolizována milost. On uzdravil všechny rány muže, jenž upadl mezi lupiče, on uzdravuje rány každého hříšníka.
Pán přikázal svým učedníkům, aby mazali tímto olejem nemocné a uzdravovali je z každé nemoci. Uzdraví se na těle i na duši, neboť to, co se stalo v nitru, bylo zjeveno i navenek. Pokračování »