Karmel Edith Steinové

Když přemýšlím sám a neruší mne zvědavé otázky lidí, vidím například, jak úžasně se Bůh stará, jak o člověka pečuje. Jak si mne – a každého – připraví a vybaví nějakými dary. Jak to zařídí, aby se mohly rozvinout. Vždycky dřív, než se mají použít. Člověk nikdy neví, co ho čeká, ale Bůh to ví. Ani to netušíš, ale on tě na to připravuje. Jak úžasně je moudrý a laskavý a jak dovede dát dobrý konec i tomu, co zrovna moc dobré nebylo. Nechá-li tě jít chybným směrem, protože ví, že při tom nějak zesílíš, a když by to už už vedlo k něčemu hroznému, tak se ti objeví, ukáže ti chybu, odpustí a vrátí tě na správnou cestu. A ty si uvědomíš, jak moc ho potřebuješ, kam by ses bez jeho ochrany dostal. Pak se ho samozřejmě víc držíš a víc si dáváš pozor, protože začneš životu víc rozumět. Čím víc poznáváš Boha, tím víc poznáváš život a taky obráceně. Když poznáváš a pozoruješ život, vždycky si uvědomíš, jak Bůh lidi varuje a chce jejich dobro. Jenže často to nechtějí pochopit a pak si namlátí.
Pokračování »

M. Scott Peck

Většina amerických křesťanů absolvovala dostatek hodin katechismu nebo konfirmačních lekcí, aby znala paradoxní nauku, že Ježíš je jak lidský, tak božský. Pseudodokétismus znamená, že potom sázejí 99,5 procent peněz na jeho božskost a 0,5 procent na lidský původ. Je to ta nejpohodlnější disproporce. Ježíše povznáší vysoko do oblak, kde je usazen po pravici Otce, ve vší své slávě, na 99,5 procent božský a my zůstáváme hluboko dole, v boji o obyčejnou existenci podle světských pravidel, z 99,5 procent lidští. Protože je tento rozdíl tak propastný, američtí křesťané se jej ani nesnaží překlenout. Pokračování »

„Rabíne, co si myslíš o penězích?“ ptal se jeden mladík učitele.
„Podívej se z okna,“ poradil mu učitel. „Co vidíš?“
„Vidím nějakou ženu s děckem, vůz tažený dvěma koňmi a vesničana, který míří na trh.“
„Dobrá. A teď se podívej do zrcadla. Co vidíš?“ Pokračování »

Kdo hluboce promyslel lásku probranou v této knize, mohl by mi vytknout, že jsem tuto kapitolu nedal na začátek. Neboť pokora je základem a bází celé budovy, o ni se musí opírat každé duchovní cvičení, jenom z jejího kořene mohou vyrůst na stromě plody. A když už bylo podobenství kořene použito pro lásku, pak je pokora „humus“- půda, z něhož se strom vyživuje a který mu dává sílu ke tvoření plodů. Pokoru je možno přirovnat i k soli, neboť ona je nutná pro každé cvičení tak, jako všechny pokrmy získají chuť teprve solí.

Pokora je branou náboženského života, ona je prvním krokem Krista do světa. To znamená, že kdo by chtěl vést bohulibý život, musí sám byt skromný a neočekávat zázraky, protože pokora byla vždy předpokladem svatosti. Pokračování »

Duše jako zajatec

Nepolekej se námahami začátku, neboť jestliže nad nimi zvítězí vytrvalost, bude se ti vše jevit snadné a přijde den, kdy začneš celou intenzitou svého nitra hledat vzácnou moudrost, která se nalézá ve škole kontemplace. Potom se už nebudeš moci odpoutat. Budeš spíše vidět, jak se podivuhodně nacházíš ve vězení lásky, z něhož už bys nikdy nechtěl být vysvobozen.
Pokračování »

Všichni, kdo usilují o dokonalost, dosáhnou vrcholu, když už nebudou hledat vlastní ctnosti, vlastní pokrok, nýbrž Boha samotného. Takže budou žít jen a zcela láskou. Podobají se motýlu, který se po vykonaném díle vylíhne z bource. On se živí už jenom láskou, aniž by se staral o něco jiného.

Je to obtížné vysvětlit pouhými slovy. Nemohou to vysvětlit ani ti, kdo toho v životě dosáhli, neboť už nedbají o své ctnosti a dobré skutky, nýbrž jen o lásku, bez které se jim, vše zdá nepatrné. Pokračování »

Naše srdce – hrad

Duše má tři hlavní mohutnosti: rozum, jímž se řídí, odvahu, kterou se brání a tužbu, jíž o sebe pečuje. Tyto tři síly musí být strážci hradu našeho srdce, aby bylo ze všech stran zabezpečeno. Šalomoun totiž praví, že jeho srdce se bojí tří věcí: klamu, násilí a hladu, jak bychom to mohli nazvat. Toto jsou tři nebezpečí pro srdce.
Je tedy třeba se řídit radou mudrce a zajistit srdce třemi strážci. Před klamem chrání zkoumající rozum. To vidíme na příkladu blahoslavené Panny Marie, která – jak píše Lukáš – uvažovala o slovech anděla světla a rozvažovala, zda se za dobrou řečí neskrývá také nějaký klam a za leskem nějaká temnota, aby do jejího srdce nevniklo nic, co by nebylo napřed důkladně prozkoumáno. Pokračování »

Francisco Osuna

Kdo se cvičí v kontemplaci a má již trochu zkušenosti, je někdy na pochybách o tom, co je pro člověka lepší: ponořit se do svého nitra nebo vykročit ze sebe? Chtěli bychom zdůraznit, že obojí patří ke kontemplaci a bez kontemplativního usebrání není možno dosáhnout jednoho ani druhého. Ponoření do sebe je přitom počátkem překročení sebe. Zde se potvrzuje slovo Páně: „Kdo sám sebe ponižuje, bude povýšen.“ Pokračování »

Izajáš vyjadřuje hodnotu zbožně prolitých slz stupňovitě ve třech podobenstvích. Kontemplující je nejprve jako zavodněná zahrada. Když to ještě nestačí, nazývá jej pramenem. A abychom si nemysleli, že tomu, kdo se cvičí v kontemplativní modlitbě by někdy mohly chybět slzy zbožnosti, připojuje prorok za třetí, že vody tohoto pramene nikdy nevyschnou.

Tato milost se též nazývá řeka, jež vychází z místa blaženosti,tedy z Boha, který vystoupí ze sebe, aby naše duše učinil šťastnými. Nazývá se i deštěm, protože provlhčí půdu našeho srdce, aby přinášelo žeň dobrých skutků. Nazývá se nebeskou rosou, která vniká do naší duše a ta se musí otevřít jako mušle, aby ji na břehu moře tohoto světa přijala. Ona pak v ní vytvoří drahocennou perlu mnoha ctností, jak to rosa dělá.

Protože náš Pán řekl, že máme tlouci a bude nám otevřeno, je rozumné, abychom klepali u nejbližšího domu, totiž u sebe samých. I když má Pán mnoho příbytků, zde ho najdeme nejsnáze a nemusíme ho vyhledávat na zbožných místech ani putovat do dalekých zemí. Ať už je člověk kdekoli, potřebuje vstoupit do sebe sama, chce-li Boha nalézt. Šalomoun to dosvědčuje těmito slovy: „Pij vodu ze své cisterny a z proudu tvé studně“.

Pokračování »

Spiritualitu bychom si neměli rezevovat pouze pro okamžiky meditace nebo pro nedělní návštěvu kostela. Spiritualita je způsob života, pohled na svět, je to způsob, jakým jednáme se svou rodinou, s přáteli, jak přistupujeme ke své práci, je to cesta světla.

D. Fontana