Karmel Edith Steinové

Jean Vanier

Základní lidskou potřebou je přinejmenším jedna osoba, která nás uznává a důvěřuje nám. To však není dostačující. Každý z nás potřebuje někam patřit, ne pouze k jedné osobě, nýbrž k rodině, přátelům, skupině a kultuře. Proto je tato kapitola o sounáležitosti.

Sounáležitost je důležitá pro náš růst k nezávislosti. Je dále důležitá pro náš růst k vnitřní svobodě a zralosti. Pouze díky sounáležitosti se můžeme dostat ze zajetí individualismu a egocentrismu, za jejichž zdmi se cítíme chráněni, ale také jsme jimi izolováni.

Lidská touha po sounáležitosti má však též své léčky.

Našemu srdci je vrozena potřeba se identifikovat se skupinou, která nám dává jistotu i ochranu. Ve skupině objevujeme a potvrzujeme svou identitu, dokazujeme si zde vlastní cenu a dobrotu, a dokonce i to, že jsme lepší než druzí. Věřím, že kořen lidského konfliktu nespočívá v náboženství nebo kultuře, ale ve způsobu, jakým skupiny používají náboženství a kulturu pro ovládání druhých. A hned dodejme, že pokud by nebylo náboženství nebo kultury, kterých lidé používají jako hůl k bití druhých, použili by něco jiného.

Co znamená potřeba někam patřit? Je pouze způsobem, jak se vypořádat s osobní nejistototu, sdílením pocitu identity, který nám dodává skupina? Nebo je tento pocit sounáležistosti důležitou součástí cesty každého člověka ke svobodě? Je pocit sounáležitosti něco jako země vyživující prostředí, které dává vzrůst rostlinám a stromům, aby mohly se všemi sdílet své květy a plody?

Skupina je manifestací potřeby někam patřit, může se však také uzavřít sama do sebe a věřit, že je lepší než druzí. Ale podle mého pojetí je sounáležitost jádrem základní skutečnosti – všichni jsme účastni společného lidství, lidské rasy. Jsme sice zakořeněni v určité rodině a kultuře, ale na této zemi jsme pro druhé, abychom jim sloužili a zároveň se nechali obohacovat tím, co přinášejí nám i celému lidstvu.

Iluze, že jsme lepší, vzbuzuje potřebu to dokazovat, a tak vzniká útlak. Jeden africký biskup mi řekl, že svou katedrálu postavil větší, než je místní mešita. To mělo dokázat, že křesťanství je lepším a silnějším náboženstvím než islám. Tak budujeme zdi kolem svých skupin a pěstujeme svá přesvědčení. Právě z takových zdí rostou předsudky.

Jak jsme se jako lidská rasa dostali do takového stavu, že je pro nás přirozené nejen se spojovat do skupin, ale stavět svou skupinu proti druhé a bližního proti bližnímu, abychom tak ustavili jakýsi pomíjivý pocit nadřazenosti?

Jedním ze základních lidských úkolů je zjistit, jak zbořit zdi, které nás od sebe oddělují, jak se jeden druhému otevřít, jak budovat důvěru a prostor pro dialog.

z knihy J. Vaniera, Cesta k lidství vybrala a zkrátila -sd-

Tento příspěvek byl publikován dne 16. 11. 2009 (Pondělí) v 9.44 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .