Karmel Edith Steinové

Libuše Prečová

Při čtení Bible mě občas napadají otázky v souvislosti s běžným životem jak ho žijí já, nebo druzí. Mám ráda svatého Jana od Kříže a při četbě jeho knih a mé snaze je pochopit jsem často obdivovala jeho výklad pasáží z Bible.
Svatý Pavel ve druhém listu Korintským (12,7) říká: „A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval.“

Svatý Pavel po svém obrácení řekl své jasné ANO Bohu. A protože Bůh nás zná nejlépe, také o nás dítkách ví, že jsme často pokoušeni sedmero hříchy, které nás odvádějí od toho, co bychom měli dělat, abychom byli v souladu s Boží vůlí. A aby svatý Pavel právě od své práce pro Krista neodpadl, nebo ji nedělal laxně, dostal svým způsobem milost Boží právě v ostnu Satanově. Tento osten ho udržoval v pokoře a v neustálém vědomí, že je jen nástrojem Božím a jako nástroj věděl, že musí naslouchat Bohu, aby s ním Bůh mohl provést svůj záměr.

Také svatý Jan od Kříže věděl, že abychom mohli poznat Boha, musíme být plní pokory. Pravá pokora je opravdu úžasný dar a kdo ji zažil ví, že je to postoj, kterým se dávám Bohu s tichou, takříkajíc neslyšitelnou oddaností. Pravá pokora v nás vyvolává absolutní pocit bezpečí. Pokora není když se třeba ponížím před šéfem s vidinou výhod, či abych uspokojila něco nebo někoho jiného a současně to se mnou lomcuje, protože mám v sobě pravítko, či jak ráda užívám „bříško do obloučku“ (miminka kolem jednoho roku když vyjadřují nesouhlas, zatnou pěstičky a vypnou bříško).
Uvažovala jsem o tom proč svatý Jan od Kříže ve své Temné noci uvedl, že osten Satanův je hřích smilstva… Jako zpovědník a duchovní průvodce zasvěcených osob a i laiků, kteří jistě dosahovaly určitých stupňů svatosti, se s touto milostí u některých setkal. Při svých úvahách jsem se držela výroku svatého Pavla v 2Kor 10,10: „ Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá.“
Vycházím z toho, že svatý Pavel, pokoušen tímto hříchem, se při setkání s druhými lidmi, kterým kázal Ježíšovo učení, dostával do situace, že asi začal být v tomto směru pokoušen, což mohlo odvádět jeho pozornost od kázání, musel bojovat se zahanbujícími pocity, soustředěnost byla oslabována. Tento osten přímo vlastně vybízí každého držitele, který pracuje pro Pána, aby se stranil společnosti, aby přestal svědčit. Je to boj s naší vlastní přirozeností. Máme úkol a čím větší úkol, tím větší překážka. Je to jako v pohádce. Pracujeme pro lásku. A čím větší láska, tím větší překážky.
Na druhé straně díky tomu si sv. Pavel uvědomoval Boží velikost a moc a to, že on jen Božím nástrojem, když viděl své dílo a kolik lidí uvěřilo v Pána. Osten ho srážel a před tím pyšného farizeje změnil na člověka, který věděl, že jako člověk je slabý a jeho obrovská víra v Krista z něho udělala toho nejpokornějšího služebníka s největší láskou a odvahou.
Je to samozřejmě jen má domněnka.

Ale pokud tomu tak je, nelze než znovu vyjádřit úžas a obdiv nad Boží velikostí, jelikož jakákoliv naše „hrozná vlastnost“ či něco podobného vyjadřuje, že pokud to nabídneme Bohu, udělá zázrak.

Sestra Denisa mě po přečtení první verze vybídla, abych trochu rozvedla závěr. Asi chce, abych uvedla nějakou svou „hroznou vlastnost“ a ukázala jak ji Bůh dokázal změnit.
Dobře. Věřila jsem v Boha do svých asi 13 let. Pak už ne. Začala jsem k němu volat až tak před pěti lety a to aby mi pomohl, čekala jsem Jeho lásku a pomoc. Bůh je úžasný, láskyplný, geniální. Dal mi lásku a pomohl tak a často takovým způsobem, že jsem to nečekala já a ani jak se zdá ti ostatní.
Tak třeba… Nechávala jsem se často ovlivnit názory ostatních lidí. Tedy nevěřila jsem si. Udělala jsem vždycky to, co se po mně chtělo, protože se to tak má a dělá to většina. Je to takové bezpečné. Dívala jsem se do lidských tváří, přemýšlela o tom co chtějí a často čekala jejich pochopení a náklonnost a potvrzení sebe sama ve společnosti. Dnes se ptám Boha a čekám na Jeho odpověď. Nebo se tedy aspoň snažím. Je v tom obrovský rozdíl.
Jestliže se hledáme a nalézáme v Bohu jsme nejsvobodnější lidé. Potom se daří nalézat a hledat v Bohu i ty druhé. Neznamená to lhostejnost vůči okolí, ale naopak ještě větší zbystření pro jeho potřeby. Činí nás to účastnější a současně často paradoxně tvrdší v situacích, kdy snad cítíme bezpráví nejen na sobě. Znám lidi, kteří tvrdí, že svět není spravedlivý a podle toho se tak často chovají. Svět asi není spravedlivý, ale podívám-li se do tváře Boží, nemohu nevzpomenout na žalmy a naději a na Mt 5,5.
Protože pokud budeme děti vést tím, že svět není spravedlivý, přestaneme jim na dobrou noc číst pohádky, ale dáme dítěti pohlavek. „To víš mimčo, tohle tě čeká v životě.“

Tento příspěvek byl publikován dne 30. 1. 2008 (Středa) v 12.26 v rubrice Biblická zamyšlení, Debaty, názory, diskuse. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .