Karmel Edith Steinové

K dnešnímu svátku sv. Terezie, podle níž je pojmenovaná naše řeholní rodina, začínáme po částech publikovat přednášku španělského teologa Antonia Mase.

*   *   *

Jsem přesvědčen, že umělecká díla, která dosáhnou geniality, překlenou rozličné vzdálenosti, protože se vždy dotknou nějaké struny toho, kdo se k nim přiblíží. Jak se zdá, Terezie se svými spisy nepřestala být po celá století aktuální, ba naopak její díla zaznamenala rostoucí zájem. To je neklamným znamením toho, že se dotýká citlivých strun různých generací a upoutává pozornost, neboť je zřejmě jistým způsobem stále aktuální. Podle mého názoru to je největší zárukou toho, že tak tomu bude i v příštích stoletích. Ne náhodou byla její díla přeložena do téměř dvou set jazyků.

Pokorně představuje jednu z „duchovních cest“, kterou mezi množstvím dalších nabízí církev svým věřícím k následování. Pavel VI. ji roku l970 prohlásil za učitelku katolické církve, a tak jsou spolu s Kateřinou Sienskou prvními ženami, které dosáhly tohoto titulu.

V první části se seznámíme s některými důležitými charakteristikami Terezina životopisu, jejím pojetím zkušenosti a stručně si představíme hlavní díla. Ve druhé části se budeme věnovat její představě křesťanského života, která by aplikována na dnešní moderní společnost měla mít následující rysy: 1) obrácení ke Kristu jako východisko z existenciální krize, 2) rozhodné směřování ke svatosti 3) život osobní modlitby a modlitby společenství, 4) následování Krista a připodobnění se Kristu, 5) život ve společenství, 6) jednání jako účast na díle ukřižovaného a vzkříšeného Krista.

I.

Biografické údaje

Chtěl bych vyzdvihnout především dva aspekty jejího života: Terezie pocházela ze středních vrstev tehdejší společnosti. Přes podmínky, ve kterých se jako žena 16. století ocitala, si dokázala postupně vydobýt místo teoložky, zakladatelky řádu a spisovatelky. Nikdy se však nevzdala své ženskosti, z níž díky své neobyčejné vnímavosti uměla vytěžit v nejlepším slova smyslu všechno, co ženství poskytuje. Pokud bychom se několika málo slovy pokusili o souhrnnou charakteristiku její osobnosti, zdá se mi nejpříhodnější nazvat ji „hledačkou pravdy“. Pravdu hledala bez ustání a nade všechno. Jít životem a hledat pravdu pro ni znamená kráčet v pokoře a krom toho si být vědomá, že onou pravdou je Kristus. Hledat v životě pravdu je v jejím pojetí totéž, co poznat do hloubky sebe sama a hledat Krista, nejvyšší Pravdu Otcovu.

Její psychika měla svá slabá místa. Byla křehkého zdraví, i když v době své zralosti nakládala se svými nemocemi jako by neexistovaly. Jak říká Anselmo Donazar, její genetické dědictví asi nebylo z nejlepších, byla jako špatná loď s dobrým kormidelníkem. Ale dokázala svou cestu životem dovést do dobrého přístavu.

Její život sestává ze třech velkých období: prvním je údobí dětství a dospívání, které ve dvaceti letech končí vstupem do kláštera Vtělení (l5l5-l535). Druhé období tvoří čas mezi vstupem do kláštera Vtělení a jeho opuštěním, kdy zakládá první malý klášter zahajující její reformu, a to klášter sv. Josefa v Ávile (l535-l562). Třetí etapou je období křesťanské a lidské zralosti, období, kdy je Tereza zavalena psaním svých knih, rozsáhlou korespondencí se širokým okruhem lidí a neúnavným zakládáním Karmelů (l562-l582).

První období Terezii přináší konkrétní zkušenost s Bohem, která odráží to, v čem žije: někdy je to zkušenost pozitivní jindy negativní. Odmalička byla velice zbožná a žila v souladu s Božími nároky. Matčina smrt v raném dospívání Terezii přivedla k Panně Marii (Ž l,7). Terezin přirozený půvab, který upoutával pozornost, a její první lásky jí vysloužily nedobrovolný nástup do dívčí koleje, z níž, díky doně Marii de Briceño, vychází smířená s myšlenkou stát se řeholnicí (Ž 3).

V druhé etapě zdůrazněme moment, kdy ji Bůh volá, aby se stala řeholní sestrou. Je třeba zmínit také vážný zdravotní kolaps, ze kterého se zotavovala několik let (l539). Za každou důležitou zkušeností nalezneme knihu, která jí byla oporou, možností dialogu a podnětem změn. Před svým povoláním pročítala Listy sv. Jeronýma, aby čelila utrpení sáhla  po Moralia, tedy po komentáři sv. Řehoře na knihu Jób. V této době se zrodil její hluboký prožitek hříšnosti. Mladá Terezie totiž nebyla vždy Božímu volání věrná. V klášteře Vtělení strávila vlažná léta, upustila dokonce od modlitby a stále se proto cítila jaksi provinile. Ostatně čím více se prohluboval její duchovní život, tím více se také rostla její touha přiblížit se hříchu druhých lidí, do takové míry, že ho považovala za vlastní. Odtud pochází nezměrná tíha pociťovaného hříchu, která provází její díla.

Vrcholným momentem tohoto období bylo bezpochyby její druhé obrácení, při kterém se bezvýhradně oddala Kristu. Bylo jí třicet devět let. Přihodilo se to v jedné modlitebně kláštera během postní doby r. l554, před obrazem bičovaného Krista – meditace před tímto obrazem spolu s četbou Augustinových Vyznání ji dovedly k rozhodnému kroku ke Kristu.

Třetí důležité období prožívá v šestých komnatách, tj. tam, kde se již člověk zcela odevzdává Kristu a z vlastní zkušenosti odhaluje přítomnost Trojice, která ho obývá, a zároveň poznává, co je to duchovních sňatek (l572). Je to období, kdy si Terezie takřka bez ustání uvědomuje přítomnost tří božských Osob a Kristova lidství ve středu své duše. Během této doby svatosti (od padesáti sedmi do šedesáti sedmi let, kdy umírá) ukázala na vlastní zkušenosti, že nejvyšší vrchol mystického života je slučitelný s nesmírně aktivním způsobem života. Právě tehdy totiž pokračuje v literární tvorbě a zakládá řadu ženských a mužských Karmelů.

pokračování příště (překlad neprošel revizí 🙂

Tento příspěvek byl publikován dne 15. 10. 2008 (Středa) v 7.49 v rubrice Karmelitánská témata. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .