Karmel Edith Steinové

Anselm Grün

Známkou toho, že askeze přivedla mnicha k Bohu, je, že nesoudí ostatní. I když se mnich kdoví jak přísně postí a ještě tvrději pracuje, není to nic platné, když odsuzuje druhé. Askeze ho dovedla pouze k tomu, že se nad druhé povyšuje. Posloužila k uspokojení jeho pýchy, k tomu, že stoupla jeho víra ve vlastní cenu. Kdo se při své askezi setká sám se sebou, kdo vydržel zůstat ve své cele, když na povrch pronikly potlačované vášně, toho již nenapadne soudit druhé. Proto mnoho naučení Otců vyzývá k tomu, aby člověk zůstal sám se sebou, aby se konfrontoval s vlastní pravdou a neodsuzoval druhé. „Otec Poimen prosil otce Josefa: řekni mi, jak se stanu mnichem. Ten mu odpověděl. „Jestliže chceš najít klid, tu či jinde, tak si při všem konání říkej: já – kdo jsem já? A nikoho neodsuzuj.“

Theodor z Pherme říká: „Člověk, který poznal sladkost cely, se vyhýbá bližnímu, aniž by jím pohrdal“. A na jiném místě: „Jeden bratr se ptal jistého otce: Proč vlastně soudím tak často své bratry? A ten mu odvětil: Protože se sám ještě neznáš. Neboť kdo sám sebe zná, ten chyby bratří nevidí“.

Jestli člověk soudí druhé, je to vždy znamením, že se ještě nesetkal sám se sebou. Proto se zbožní, kteří se rozhořčují nad druhými, ještě nesetkali se svojí vlastní pravdou. Jejich zbožnost nebyla ještě konfrontována se sebou samým a s vlastním hříchem. Neboť, jak říká otec Mojžíš : „Jestliže někdo snáší své vlastní hříchy, tak nehledí na hříchy bližního.“ Pro mnichy je ale neodsuzování nejen kritériem pravé askeze, ale také pomáhá k nalezení vlastního klidu. Když přestaneme druhé odsuzovat, dělá to dobře i nám samotným.

„Otce Poimena se ptal jeden bratr: Co mám dělat, otče, neboť mě zachvátil velký smutek. Stařec mu odpověděl: „Na nikoho se kvůli ničemu nedívej, neodsuzuj nikoho nepomlouvej, a Pán ti dá klid.“

Odsuzování nám nepřináší klid. Neboť přitom když odsuzujeme druhého, cítíme podvědomě, ale přece, že sami nejsme bez chyby. Tak je rezignace na posuzování a odsuzování cestou k našemu vlastnímu vnitřnímu klidu. Necháme druhé být takovými, jací jsou, a tím způsobem můžeme být i my sami sebou.

Mniši ve své zkušenosti naplňují to, co Ježíš požaduje v Horském kázání: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“(Mt 7,1)  Neodsuzování vychází ze setkání se sebou samým. Kdo se setká sám se sebou, zná všechny své chyby. Zná své stinné stránky. Ví, že to, co odsuzuje na druhých, má vlastně sám v sobě. Když vidí druhého hřešit, nerozhořčuje se, ale připomene si své vlastní hříchy. Psychologové nám říkají, že při svém hubování na druhé, prozrazujeme, co se skrývá v nás samotných. Všechny naše stinné stránky, potlačená přání a potřeby přenášíme na druhé a očerňujeme je, místo toho, abychom se podívali do očí své vlastní pravdě. Mniši od nás požadují, abychom se vzdali těchto mechanismů přenášení a místo toho raději mlčení podle nich napomáhá k tomu, abychom zanechali projektování svých poklesků na druhé a místo toho vnímali chování druhých jako nastavení zrcadla nám samotným. To nám ukazují některá naučení Otců.

„Otec Poimen řekl: Stojí psáno: Vydávej svědectví o tom, cos viděl na vlastní očí. (Př 25,7) Já vám ale říkám: I když to dokonce uchopíte do rukou, nemluvte o tom. Jeden bratr v této věci ze sebe udělal blázna. Viděl něco, jakoby jeho bratr hřešil se ženou. Silně rozhořčen šel a strčil do nich nohou, ve víře, že jsou to oni, a řekl jim: Nechte toho konečně, jak dlouho ještě chcete pokračovat. A hle: Nacházely se tam obilné snopy. Proto vám říkám: Ani tehdy, když můžete věc uchopit do rukou, neodsuzujte.“

pokračování příště

z knihy německého benediktina Anselma Grüna Nebe začíná v tobě

Tento příspěvek byl publikován dne 18. 10. 2008 (Sobota) v 8.42 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .