Karmel Edith Steinové

pokračování

V mlčení rezignujeme na všechny své projekce. „Když otec Agathon něco viděl a jeho srdce chtělo o té věci vyslovit soud, říkal si: Agathone, nedělej to. A tak se jeho myšlení zklidnilo“. „Když vidíš někoho hřešit, modli se k Bohu a říkej: Odpusť mi, neboť jsem zhřešil“.
Odsuzování druhých činí člověka slepým k vlastním chybám. Mlčení při pohledu na druhé nám umožňuje jasnější sebe poznání. Přestaneme své chyby promítat na druhé. Tak se vypráví v jednom naučení Otců: „Ve Sketis se kdysi konalo shromáždění kvůli jednomu bratru, který zhřešil.Otcové mluvili, jen otec Pior mlčel. Potom vstal, vzal pytel, naplnil jej pískem a vložili si jej na ramena. V košíčku pak nesl trošku písku před sebou. Otcové se jej ptali, co to znamená, a on jim odpověděl: „Tento pytel s množstvím písku, to jsou mé hříchy, kterých je mnoho. Dal jsem je za sebe, aby mě netrápily a abych kvůli nim nemusel plakat. A hleďte, těchto několik málo chyb svého bratra nesu před sebou, a vynakládám velké úsilí na to, abych jej odsoudil. Není v pořádku se takto chovat, mnohem spíše bych měl před sebou nést svoje hříchy, přemýšlet o nich a prosit Boha, aby mi odpustil. „Otcové povstali a řekli: skutečně, to je pravá cesta spásy.“

Takové symbolické jednání nám může ujasnit, jak často sami soudíme druhé. Myslíme si snad, že se o druhém bavíme ze starostlivosti o jeho spásu. Ve skutečnosti ale děláme mnoho povyku kolem jeho hříchu, zatímco našich vlastních je mnohem více. Ale této pravdě nechceme věřit. K tomu potřebujeme otce Piora, aby nám co nejpřátelštějším a nejcitlivějším způsobem objasnil, že nemá smysl, rozčilovat se nad hříchy druhých. Mnohem lepší by bylo se za bližního modlit a v modlitbě cítit, že jsme vlastně všichni pokoušeni, že žádný z nás není schopen zaručit, že zůstane bez hříchu.

I když bratr skutečně hřeší, nemáme jej odsuzovat. Tak říká otec Poimen: „Jestliže člověk hřeší, zapírá to a říká: Nezhřešil jsem, neodsuzuj ho. Vzal bys mu odvahu. Když mu ale řekneš: Neklesej na mysli, bratře, ale v budoucnu se braň, pomůžeš tak jeho duši k lítosti“. Místo abychom druhého odsuzovali, máme jej láskou získat Bohu.

„Vypráví se o otci Isidorovi, skétském knězi: Jestliže měl někdo nějakého zarputilého nebo slabého bratra, nedbalého či domýšlivého a chtěl jej vyhodit, řekl Isidor: Přiveďte mi jej. Ujal se ho a svou shovívavostí ho zachránil“.

Mniši stále chválí mlčení, je pro ně cestou k tomu, aby se potkali sami se sebou, aby objevili pravdu vlastního srdce. Mlčení je také cestou k osvobození se od stálého posuzování a odsuzování druhých. Býváme dosti často v nebezpečí, že budeme druhého soudit a odsuzovat. Mlčení nám ale v odsuzování brání. Stále znovu nás konfrontuje se sebou samými. Zabraňuje nebezpečí, které vzniká, když svými myšlenkami a řečmi stále kroužíme kolem druhých. O otci Agathonovi se vypráví, že tři roky nosil v ústech kámen, až dokázal mlčet, když svého bratra neodsuzoval ani ve svém nitru.

Často je zapotřebí se v mlčení vědomě cvičit, aby dokázalo mlčet i naše srdce. Často si musíme výslovně zakázat odsuzovat druhé, abychom se na ně dokázali dívat bez předsudků.

Často se starým mnichům předhazovalo, že se ve své askezi stali tvrdými. Ale mnohá napomínání k neodsuzování a krásná vyprávění o milosrdných mniších nám ukazují opak. Pro mnichy bylo neodsuzování měřítkem správné cesty. Kdo odsuzuje druhé, ten sám sebe zatím opravdově nepoznal. Dnes existují mnohá zbožná hnutí, která žijí na úkor druhých. Omezují se na to, že snižují druhé a nadávají na ně. Jestliže někdo musí zatracovat lidi, kteří jdou jinou duchovní cestou, je to vždy znamením toho, že jeho vlastní cesta není v pořádku. Zatracování poukazuje na ďábla v jeho vlastním srdci, kterého nechce brát na vědomí. Potlačuje a projektuje ho na druhé. Kdo sám sebe upřímně pozná, ten je milosrdný. Ve svém srdci totiž upřímně cítí, že my všichni potřebujeme Boží milosrdenství. Je to vždy zázrak jeho milosrdenství, když Bůh dovolí, aby to dobré v nás zvítězilo.

Mlčení je pro mnichy ale ještě něčím víc než jen neodsuzováním. Mlčení je přímo duchovní cestou. V mlčeni se setkáváme sami sebou a se svou vnitřní skutečností. Mlčení je také cestou k osvobození se od myšlenek, které nás stále zaměstnávají. Zde se nejedná o vnější mlčení, ale o mlčení srdce. Vnější mlčení ale může být pomocí k tomu, aby se ztišilo i naše srdce, aby se ztišili naše emoce a už nám nediktovaly. Tak se vypráví o otci Mojžíšovi, někdejším loupežníkovi, kterého často haněli kvůli jeho černé barvě pleti: „Jednou bylo opět shromáždění ve Sketis a Otcové jej chtěli vyzkoušet a chovali se k němu jako by byl vzduch a říkali: Pročpak přichází tenhle černoch mezi nás? Poslouchal to a mlčel. Po rozpuštění shromáždění mu řekli: Otče, nerozčílilo tě to? On jim odpověděl: Ano, byl jsem vzrušen, ale pochopil jsem, že nejsem schopen slova“ (Ž 77,5).
Otec Mojžíš byl urážlivými slovy svých spolu bratří v nitru rozrušený. Ale vědomě mlčel, aby se jeho emoce mohly utišit. Své vzrušení přemáhal mlčením. Neuzavírá toto poranění do sebe, ale mlčením je chce zahojit. Vyjádření zranění slovy je jistě dobrým prostředkem k jeho vyléčení. To nám dnešní psychologie dostatečně ukázala. Ale prostředkem uzdravení je skutečně také mlčení. V mlčení se mohou vnitřní zranění uklidnit, může se tak usadit zvířený prach, až se nitro vyčistí jako kalné víno, které se vyčistí, když zůstane v klidu ležet.

Druhým aspektem mlčení je uvolnění. V mlčení opustíme všechno, co nás stále zaměstnává. Uvolníme se od svých myšlenek, přání. Opustíme všechno, co nás chce určovat a na čem zarputile trváme. Dokud nám záleží na našem úspěchu, vázne náš život. Dokud se pevně připoutáváme k člověku, ruší to náš vztah. Mlčení je uměním oprostit se a objevit v sobě nový základ: totiž Boha samotného. Jedině tehdy, když jsem svůj základ nalezl v Bohu, jsem schopen pustit z mysli svoje povolání, svoji roli, své vztahy i svůj majetek. Potom nedefinuji svůj život podle blahosklonnosti druhých, pak není celá má identita závislá na mém úspěchu nebo majetku. Oproštění se je cestou k tomu, abychom objevili bohatství své vlastní duše: Boha, který mi daruje vše, co potřebuji ke svému životu.

Mlčení neprocvičují mniši jako něco samoúčelného, ale jako sjednocení se s Bohem. Setkat se sám se sebou a sám sebe propustit jsou potřebné dva kroky na cestě k Bohu, ke sjednocení se s Bohem.
Mlčení je především uměním, jak zcela zažívat přítomnost, bezvýhradným soustředěním se na přítomnost. Když se naše mysl stále zaměstnává různými myšlenkami, tak nám to brání, abychom byli zcela přítomní, jsme tak stále někde jinde. Být přítomen je podmínkou, abych se mohl setkat s přítomným Bohem. Cílem našeho myšlení je sjednocení se s Bohem, být natolik otevřený Bohu, aby mohl naplnit naše myšlení a cítění, abychom jej cítili až v hloubi svého srdce, abychom jej vnímali jako pramen ve svém nitru, jako pramen, který nikdy nevyschne, protože je božský.

z knihy A. Grüna Nebe začíná v tobě

Tento příspěvek byl publikován dne 20. 10. 2008 (Pondělí) v 21.36 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .