Karmel Edith Steinové

„Vložil do mého srdce žízeň po nekonečnu a obrovskou potřebu milovat, kterou jen On může nasytit: proto jdu k němu jako dítě k matce, aby mě naplnil sebou, aby se mne zmocnil, uchopil mne a nesl ve svém náručí. Zdá se mi, že je třeba být takto prostí před dobrým Bohem!“

Blahoslavenou Alžbětu od Nejsvětější Trojice si na Karmelu připomínáme 8. listopadu. Pár řádek o ní naleznete v rubrice Postavy Karmelu, další informace najdete třeba v časopise Karmel, ale hlavně na stránkách dijonského Karmelu.

A ještě několik úryvků z jejího díla…

*   *   *

„Můj Bože, Trojice, jíž se klaním, pomoz mi zcela zapomenout na sebe, abych se mohla usídlit v tobě, nehybná a pokojná, jako by už má duše byla ve věčnosti. Kéž nic neporuší můj mír a nezpůsobí, že  bych vyšla z tebe, ó můj Neproměnný, ať mě naopak každá minuta unáší dál do hloubky tvého tajemství. Upokoj mou duši, učiň si z ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku. Kéž tě tam nikdy nenechám samotného, ale kéž jsem v tobě celá, zcela bdělá ve víře, celá v klanění, úplně oddaná tvému tvůrčímu působení. … Ó věčné Slovo, Slovo mého Boha, chci strávit svůj život nasloucháním Tobě… Skryj se ve mně, abych se já skryla v tobě v očekávání, že ve tvém světle zahlédnu tvou propastnou velikost….

*   *   *

Když pak přijde hodina ponížení, zmaru, budu pamatovat na toto slovo: Jesus autem tacebat.“ A budu v mlčení střežit a „uchovávat všechnu svoji sílu v Pánu“, onu sílu, která pramení z ticha.

*   *   *

„Pozorně naslouchej jeho hlasu a pamatuje, že když se on usídlí v duši, je to proto, aby v ní žil „sám a oddělen“. Rozumíš mi, v jakém smyslu to říkám: nemluvím o řeholním životě, jenž je velkým oddělením od světa, ale o onom odstupu, oné ryzosti, která jako závoj přikrývá vše, co není Bůh a dovoluje nám ustavičně k němu lnout skrze víru“. Ať tě Otec přikryje svým stínem a ten stín ať je jako oblak, který tě zahalí a oddělí od všeho; ať Slovo do tebe vtiskne svou krásu, aby na sebe hledělo ve tvé duši jako na sebe sama; ať Duch svatý, který je láska, učiní z tvého srdce malý krb, který dává radost třem božským osobám žárem svého plamene. Ale nikdy nezapomeň, že láska, aby byla opravdová, musí být obětovaná: „miloval mne a vydal se za mne“ – hle, jaký je konec lásky.

*   *   *

Dcero moje, přicházím tě „doobléci do Ježíše Krista“, abys „v něm kráčela“ po královské cestě, světlé stezce; abys byla „vestavěna v něj“, tvůj útulek, tvou pevnost, abys byla „upevněna ve své víře“, v oné víře v nezměrnou lásku, jež se z velkého zápalu vrhá do hlubin tvé duše. Dcero moje, ta všemohoucí láska v tobě vykoná velké věci, věř mému slvou, je to slovo matky, která překypuje radostí, když vidí, s jak zvláštní něhou jsi milována. Ach, přebývej ve své hlubině: hle, On přichází se všemi svými dary, propast jeho lásky ho obklopuje jako šat. Je to ženich! Ticho!… Ticho!… Ticho!…

Tento příspěvek byl publikován dne 8. 11. 2008 (Sobota) v 9.19 v rubrice Karmelitánská témata. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .