Dva z Moskvy

Od přátel jsme dostali následující text, s doprovodnou poznámkou, jak je udivující, že se snad krom jezuitských stránek nikde neobjevily žádné informace o nedávné vraždě dvou jezuitů, kteří stáli v čele Institutu pro filosofii, teologii a historii Sv. Tomáše v Moskvě. (25. října 2008 byl zavražděn v Moskvě P. Viktor Betancourt, o dva dny později pak tamtéž P. Otto Messmer. Victor Betancourt zemřel ve věku 42 let, Otto Messmer, provinciál ruského regionu Tovaryšstva Ježíšova, ve věku 47 let. První byl kladivem utlučen k smrti 25. října, druhý po svém návratu z Německa 27. října nejrpve omráčen porcelánovým tácem a pak ubit k smrti kladivem. K této dvojí vraždě došlo v bytu jezuitské komunity na ulici Petrovka nedaleko Kremlu.

Věříme, že celé záležitosti v dané chvíli prospějeme alespoň publikováním několika dalších informací, jednak slov českého provinciála jezuitů F. Hylmara, který se k této události také vyjádřil, a jednak textem homilie pronesené při zádušní mši v Novosibirsku jejich spolubratrem Josefem Werthem, který je odpovědný za katolíky byzantského obřadu v Rusku.

*   *   *

„ Sám jsem se s Ottou před týdnem (23. 10.) loučil v Madridu po setkání evropských jezuitských provinciálů. Byl to tichý a nemluvný muž velké hloubky. Ve volných chvílích ho bylo často vidět s P. Aldonasem Gudaitisem z Litvy, s nímž mohl hovořit rusky a který dobře rozuměl i zvláštní situaci v zemích bývalého Sovětského svazu.

Na setkání provinciálů střední a východní Evropy v květnu v Drážďanech  se  Otto na vyzváni P. Dačoka ze Slovenska rozhovořil o situaci jezuitů v Ruském regionu, který zahrnuje i Bělorusko, Kazachstán a Kyrgyzstán: „V Rusku jde všechno velmi pomalu, ale je třeba mít fůru trpělivosti a je třeba mít tu zemi i lidi rád. Jinak se ničeho nedosáhne,“ říkal nesmělým hlasem.

Události, jako tato nás ohromí a zasáhne. Nejsou však bez duchovního  užitku. Ukazují nám, že naše poslání, náš řeholní život, práce a modlitby ve věci Božího království jsou vážně, že mají hodnotu. A nejen dvou lidských životů. Jde o věčný život celých zástupů, který je třeba něčím cenným vykoupit. Možná je nakonec moskevská událost po  generální kongregaci dalším projevem Boží přízně. Dokážeme to pochopit?“

(F. Hylmar SJ)

*   *   *

z homilie:

„Vzpomínáme nevinně zavražděných jezuitů P. Otta a P. Viktora. Oba pravděpodobně často četli toto evangelium při bohoslužbách za zemřelé a utěšovali jím sestry a bratry, děti nebo rodiče zesnulých. Kéž i nás toto evangelium potěší: jak sestru Linu, rodnou sestru P. Otta, tak i nás, bratry a sestry v Kristu.

Ježíš říká Martě, Lazarově sestře: „tvůj bratr vstane“ a Marta odpoví svědectvím víry v Ježíše Krista, víry ve vzkříšení z mrtvých: vím že vstane při vzkříšení  v poslední den“.

Je důležité si uvědomit, že se to odehrálo ještě za pozemského života Krista. Ještě nezemřel a ještě nevstal z mrtvých. Ježíš často kladl na srdce učedníkům: Syn člověka musí trpět, bude zabit a třetího dne vstane z mrtvých. Avšak učedníci nerozuměli, o čem mluví. V tomto kontextu je Martino vyznání o to zářnější: „Vím že vstane..“. Po tomto vyznání víry pronesl Ježíš tato důležitá slova: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne neumře navěky.“ Zde Ježíš nemluví o víře Marty, ale o víře Lazara, zesnulého: Věříš-li ve mně, i když umřeš, budeš žít. Mluví o naší víře: a každý kdo žije a věří ve mne, neumře navěky!

Moji drazí! Kež smrt P Otta a P. Viktora, znovu oživí naši víru, víru ve věčný život bez hranic času a prostoru. „Každý, kdo žije a věří ve Mne, bude žít navěky!“
Chápeme, co to znamená? Toto znamená, že bohatství či chudoba, sláva či hanba, zdraví nebo nemoc, život nebo smrt – nic z toho nerozhoduje a nedělá žádný rozdíl, když víme, že  každý, kdo žije a věří v Ježíše Krista neumře navěky! Proto jsou všechna utrpení tohto života ničím ve srovnání s věčnou slávou, s Kristem!

Po válce došlo v Německu k velké tragédii: během jednoho výletu jezuitských noviců došlo k dopravní nehodě, při níž přišli o život všichni novicové. Tato tragédie otřásla celou německou církví. A příští rok vstoupilo k jezuitům tolik kandidátů, že se pro ně sotva našlo místo.
Smrt dvou jezuitů otřásla jezuitským řádem Rusku a v celém světě.  V poslední době hovořili jezuité na svých setkáních stále častěji o tom, že ve své službě musí mnohem více roznítit ignaciánský oheň, že mnohem horlivěji mají planout apoštolskou horlivostí. Ale jak je to těžké udržovat tento oheň v plné síle! Právě dnes jsem vícekrát slyšel: jezuité v Rusku jsou ode dneška docela jiní jezuité.

Moji drazí – ale co my? Před mnoha léty přišel o život v Krasnojarsku otec Jan Fratzkevitz  – a my jsme zůstali stejní. Potom byl zavražděn další kněz v Astrachanu, a my jsme zůstali stejní. Před dvěma léty výrostci zabili jednoho starého kněze moskevské diecéze – a my jsme zůstali stejní. A dnes – po smrti otců Otta a Viktora – zůstaneme zase stejní?

Kolika obětí je ještě zapotřebí, aby se církev v Rusku probrala ze spánku? Říkáváme, že dnes stavíme na základech, které položili mučedníci dvacátého století – avšak tito mučedníci žili a umírali již před tolika léty. Kdo z nás je ještě znal? A tato smrt obou kněží, které jsme sami znali, které jsme vídali a někteří z nás s nimi v minulých dnech telefonovali – změní nás konečně tato jejich smrt?
Kéž se za nás tito nedávno zavraždění kněží přimlouvají u Boha. …“

Zanechte komentář