Pane, řekl jsem, vidíš toho havrana, tam na té větvi?
– uznávám, že tvá velikost se nemůže tak ponížit, aby mě vyslyšela,
ale potřebuji alespoň nějaké znamení.
Když se teď domodlím, udělej, ať odletí, to mi bude znamením,
důkazem, že nejsem na světě úplně sám…
Díval jsem se na havrana, ale ani se nepohnul.
„Pane, máš pravdu, tvá důstojnost nemůže vyslyšet podobné prosby.
Kdyby havran odletěl, zesmutněl bych mnohem více,
protože lidé jako já by tak měli nárok jen na taková znamení.
Znamení, která jsou odrazem našich vlastních přání.
Vrátila by mě do mého osamění.
Pak jsem se poklonil až k zemi a vzdálil se odtud.
Tehdy mou beznaděj nahradil zvláštní a zcela nečekaný pokoj.
Antoine de Saint-Exupéry