Teologální život podle Jana od Kříže
José Vicente Rodriguez OCD
(první část přednášky pronesená na letošních Dnech karmelitánské spirituality)
Především bych si přál, aby bylo zřejmé, že slovy „bosý karmelitán“ v nadpisu mé přednášky nemíním pouze řeholníky, řeholní bratry, ale celou rodinu tereziánského Karmelu. Karmelitánský řád, řád bosých karmelitánů netvoří jen řeholní bratři, ani pouze klauzurní mnišky, ani jedni a druzí dohromady. Karmel nejsou ani jen kongregace a instituty přičleněné k řádu. Do téže rodiny tereziánského Karmelu patří také sekulární Karmel, tedy členové sekulárního řádu tereziánského Karmelu, jak říkají nové konstituce sekulárního Karmelu. Je naprosto nezbytné uchovat si toto vědomí jedné rodiny, jednoho společenství. „Jde o tutéž rodinu, která má podíl na týchž duchovních dobrech, témže povolání ke svatosti a témže apoštolském poslání. Příslušníci sekulárního Karmelu řádu prospívají bohatstvím vlastního života ve světě.“[1]
Po tomto vstupním vyjasnění můžeme dodat, že první zpodobnění toho, jak má vypadat bosý karmelitán podle sv. Terezie najdeme samozřejmě už u Terezie od Ježíše. Na stránkách její Knihy o zakládání můžeme zahlédnout, jak si představovala prototyp bosého karmelitána a jak rozvinula tuto svoji představu. První dvě kapitoly nám nabízí počáteční motivace, s nimiž se pustila do zakládání (Z 1-2); v Z 2,4 nacházíme prosbu k otci generálovi Juanu Baptistovi Rubeo, která nebyla vyslyšena; následuje naléhání a odpověď otce generála z Barcelony z 10. srpna 1567,v níž uděluje velkorysé svolení k zakládání. Svoluje, že se „smí stavět a přejímat některé domy řeholních bratří našeho řádu a v nich konat mše, modlitby a zpívat posvátné oficium, stanovit vhodné časy k modlitbám, rozjímání a dalším duchovním cvičením tak, aby se mohly nazývat a byla domy a kláštery kontemplativních karmelitánů a také aby si pomáhali, kde k tomu bude příležitost“.[2]
Vybavena svolením, Terezie našla první odvážlivce, kteří s ní chtěli uskutečnit toto dílo (otec Antonio a Jan od Kříže), viz Z 3,16-17. Zvláštní zájem přitom měla na „formaci“ Jana od Kříže, viz Z 13, 1,5. V dopise ze září 1568 Františkovi de Salcedo vychvaluje Jana od Kříže, líčí, co vše v něm našla. Její návštěva v Duruelu v únoru 1569 a následující záznam toho, co tam viděla a o čem mluvili atd. (viz Z 14) nám dává zahlédnout jaké rysy si přála mít u svých bosých karmelitánů.
*
Jan od Kříže je bezpochyby první příjemce a předavatel tereziánského charismatu a také původní a živoucí představitel takového prvotního „prototypu“ bosého karmelitána. V tom také spočíval hlavní boj mezi Doriou a Graciánem (ponecháme-li stranou určité méně zářné rysy jejich osobnosti a úsilí o protagonismus): tedy jak má vypadat a žít bosý karmelitán. Vedle těchto polemik (před tím, než začaly i v jejich průběhu) tu však existoval, žil a přemýšlel Jan od Kříže a uskutečňoval a učil, co to znamená být bosým karmelitánem.
„Před“ těmito polemikami zahrnuje život bratra Jana od Duruela přes Manceru, Alcalá de Henares, Avilu, Toledo, El Calvario až po Baezu. „Poté co začaly“ tyto diskuze označuje tři období Janova priorátu v Granadě, léta, kdy byl provinčním vikářem Andalusie, jeho pobyt v Segovii, jeho poslední měsíce v La Peñuele a Ubedě.
Abychom si přiblížili, jak si Jan od Kříže představoval, že by měl vypadat bosý karmelitán, je třeba si povšimnout dvou oblastí: jeho nauky předávané ústně, „naživo“, při jeho působení uvnitř řeholních komunit jako jejich představený a formátor řeholníků (jako novicmistr a magistr studentů) a posléze i nauky předané v textech.
Osobnost Jana od Kříže najdeme v tom, co učil ústně a co žil i v tom, co psal a co nám zanechal na stránkách svých knih. Z obojího můžeme vyčíst podobu bosého karmelitána, oba prameny se navzájem doplňují a vytváří celistvý portrét.
V této přednášce bych chtěl začít od druhé oblasti: nejprve budu mluvit o jeho knihách a později, nakolik nám to čas dovolí, se zmíním o dalších místech jeho života a jeho nauky předávané „naživo“.
I. Janova nauka v textech
Začněme otázkou: lze vůbec v textech SJC nalézt portrét bosého karmelitána tak, jak ho Jan od Kříže viděl, jak mu rozuměl, jakého si přál?
Domnívám se, že ano a pokusím se vyložit, jak a nakolik Jan od Kříže popisuje „autentického bosého karmelitána“ ve svých spisech.
Výstup na horu Karmel (a obrázek Hory dokonalosti)
Na závěr prologu ke knize Výstupu uvádí: „Ani nemám v úmyslu mluvit ke všem, nýbrž jen k některým osobám z naší prvotní svaté řehole z hory Karmelu, jak k bratřím, tak k mniškám. Protože mě o to žádali oni, kterým Bůh dává milost, že je staví na cestu této hory. Protože už jsou velmi obnaženi z časných věcí tohoto věku, pochopí lépe nauku o obnažení ducha“.[3] Nijak toto vyjádření nedezinterpretujeme, když řekneme, že tato kniha vznikla za účelem utvářet řeholní bratry a mnišky bosého Karmelu, kteří a které o to žádali. Baltasar de Jesús v r. 1628 v jedné velmi podrobné zprávě říká: „A kniha Výstupu na horu jsem viděl, že ji určil řeholníkům, proto je tak obtížně pochopitelná.“[4]
Narážka na „cestu hory“ ve zmíněné pasáži z prologu nás neomylně přivádí k obrázku Hory dokonalosti či Hory Karmelu. Tuto světcovu narážku můžeme propojit se zprávami o pedagogickém určení tohoto obrázku, o němž víme, že ho používal pro poučení mnišek a řeholních bratrů. Dokládá to mnoho důležitých textů z jeho díla. Stačí zde ocitovat dvě ze svědectví bratrů: „Mezi ostatními spisy, které napsal, vytvořil jeden obrázek, který pojmenoval Hora dokonalosti, jímž učil, že k dosažení dokonalosti je třeba netoužit po pozemských ani nebeských dobrech, netoužit a nehledat nic než ve všem slávu a čest Boha, našeho Pána a věci s tím spojené, jak to řekl o této Hoře dokonalosti tomuto svědku zmíněný svatý otec, když byl jeho představeným v klášteře v Granadě“.[5]
Máme tu ještě jiné svědectví, mnohem přesnější. Pochází od Josého de la Madre de Dios, je součástí výpovědí kanonizačního procesu z Granady: „A co se týče nauky v jeho knihách, jež tento svědek mnohokrát viděl a četl, soudí o nich, že jde o jednu z nejvznešenějších duchovních nauk, jaké byly sepsány v církvi Boží. A týž dojem ví, že chovají duchovní osoby a učení lidé, kteří je četli.“ A dodává: „A všichni bratři novicové zmíněného řádu bosých karmelitánů byli v té době vychováváni touto naukou /tj. naukou obsaženou v jeho knihách/ a v breviářích nosili vložený poskládaný lístek s namalovanou Horou Karmel a Výstupem, což byla nauka veliké dokonalosti, vytvořená a uspořádaná zmíněným Božím služebníkem bratrem Janem od Kříže. A nadto všichni řeholníci uměli zpaměti báseň Temná noc z jeho knih a měli ve zvyku ji zpívat v době odpočinku po jídle a při jiných příležitostech k rekreaci a při některých příležitostech, kdy se na něj obraceli s prosbou o radu.“[6]
Svědectví o tom, že obrázek Hory používal při svých přednáškách pro řeholnice, nalezneme v Obras completas, v pátém vydání na s. 134n. Není třeba, abych je zde četl, jen chci připomenout slova Anny od sv. Alberta: „lze na ní /na obrázku Hory, jíž také říkal Výstup na horu Karmel/ vidět nauku, jíž nás vyučoval a jak obnažený a svobodný byl od věcí tohoto světa. Onen obrázek rozdával bosým karmelitkám a přál si, aby mu porozuměly a aby se v něm cvičily.“[7] Je jisté, že s týmž úmyslem ho dával řeholním bratřím: aby mu porozuměli a cvičili se v této cestě a žili ji.
Můžeme tedy považovat za jisté, že obrázek hory byl užíván a sloužil k formaci řeholníků. K témuž sloužila kniha Výstup na horu Karmel, tj. aby se Janovi řeholní bratři zformovali v ctnostech a vyhýbali se všemu, co se jim protiví. Víme, jak rád Jan od Kříže při svém psaní líčil škody i užitek cesty. Že tím míní portrét bosého karmelitána, tak jak je vštípený v jeho mysli a srdci, můžeme usuzovat i z typu nedostatků, které ve Výstupu popisuje – líčí typické nedostatky řeholníků, srov. např. 1V 11,4-5: drobné přilnutí ke knize, cele… i ona známá přirovnání jako pták přivázaný tenkou nitkou … i celé následující číslo je jeden velký nářek nad tím, že dřívějšími vítězství nad těmito nedostatky (ještě před vstupem do kláštera) nyní nahradilo lpění některých řeholníků v dětinskostech, v nich utápí svůj řeholní život, a protože nepostupují, vrací se zpět a hrozí jim ztráta až po „pozbytí radosti a dokonalosti v duchovních cvičeních a neustanou, dokud neztratí vše.“
Člověk teologální existence aneb bosý karmelitán
Jestliže chceme vědět, jaký typ člověka nám nabízí nauka sv. Jana o d Kříže, snadno ho můžeme vyvodit z obrázku, který je jednou velkou syntézou této nauky. Výstup pak zeširoka objasňuje, co ve zkratce nabízí obrázek hory, který původně nebyl jen jakousi „přílohou“ na zvláštním listě, ale součástí knihy, jak říká sám Jan v 1V 13,10:
Za nejpodstatnější považuji, že bosý karmelitán formovaný školou sv. Jana od Kříže, má být člověkem, který žije teologální život, se vším, co to obnáší. Je známo, že Výstup je celý založen na teologálním základu. Velmi dobře bylo řečeno, že „strukturní osu a dynamiku Výstupu tvoří tři teologální ctnosti: víra, naděje a láska. Vstupují na scénu na počátku knihy a od té chvíle zajišťují ono sjednocující a očistné, smyslové i duchovní dílo. Každá z nich sjednocuje a očišťuje celého člověka, smysly i ducha v jedné z jeho dimenzí.[8] Je snadno pochopitelné, že člověk, který projde tímto procesem, tímto Janovým teologálním životním projektem „v němž se silně do člověka vtiskuje božské působení a je anticipována lidská odpověď, jíž má být celoživotní a závazek/vydanost Bohu.“ Toto je zcela ústřední – Jan od Kříže z bytostné hloubi své existence a myšlení vnímá, že teologální ctnostem má náležet v duchovním životě svrchované.“[9]
Pozn.: K tomu, co jsou, co znamenají a co působí teologální ctnosti v životě člověka, viz studie Adolfa Isaíase Rodrígueze: La vida teologal según el Vaticano II y San Juan de la Cruz v Revista de Esp… Velmi případně tam říká: „Ať se v duchovním životě křesťana jedná o prvky očisty a sebezáporu či aspekty aktivity a vydanosti, všecko má být žito teologálně, stavět na t. ctnostech. Jinak, i když to bude samo o sobě dobré, bude se pohybovat na nižší úrovni než mu náleží. Teologální život je aktualizace a formace lidských schopností a chování působením tří teologálních ctností. Integrují, hýbou a transformují/proměňují osobu a celkově ji orientují k Bohu. Život víry, naděje a lásky se vším, co zahrnuje ze strany Božího nároku a lidského zříkání se, duchovního i pozemského.“
2V 6 + 2N 21
Bylo by velmi dobré, kdyby si každý karmelitán osvojil pro svou duchovní formaci jako jeden z nejlepších možných textů text šesté kapitoly druhé knihy Výstupu na horu Karmel a 21. kapitolu druhé knihy Temné noci. Jedná se o dvě kapitoly, kde se naprosto nejjasněji vyjadřuje o teologálních ctnostech, uvádí, co každá z nich působí v duchovních životě. Vysvětluje to na slově „disfrazada“ – přestrojena, převlečena, které je obsaženo v druhé sloce básně o Noci. Jde o jednu z těch kapitol, v nich mystik svou nauku obohacuje o prvky obrazotvornost, fantazie, které napomáhají lepšímu zapamatování předávané nauky. „Přestrojit se“ se znamená obléci se do teologálních ctností a naklonit si tak Krista Snoubence a zároveň se ukrýt a lépe se ubránit nepřátelům ducha.
Začíná výběrem barev jednotlivých částí oděvu: „bílá, zelená a červená, jimiž se vyznačují tři teologální ctnosti, kterými jsou víra, naděje a láska. Jimi nejen získá milost a přízeň svého Milovaného, ale bude dobře ochráněna a půjde bezpečná před svými třemi nepřáteli.“
A jako božský krejčí představuje tento teologální oděv/livrej: „víra je tunika tak zářivé bělosti, že rozptýlí pohled všeho rozumu“. Když pak objasnil dobrodiní, užitečnost a působení víry, přechází k naději: „Potom, na bílou tuniku víry duše obléká druhou barvu, což je zelená kamizola, kterou, jak jsme řekli, se značí ctnosti naděje“. Poté co opěval také tuto druhou ctnost, dospívá k lásce“ „Přes bílou a zelenou, aby se zdokonalila a dokončila převlek a odění, duše zde obléká třetí barvu. Je to skvoucí červená tóga, podle ní se rozpozná třetí ctnost, kterou je láska. Ta dává půvab nejen oběma jiným barvám, ale pozdvihuje duši do takové vysokosti, že ji klade do Boží blízkosti, krásnou a milou“.
Světec tu několikrát použil slovo „livrej“, které označuje odění, jež knížata, pánové a někteří další dávají svým služebníkům na znamení jejich příslušnosti. Nosit livrej teologálních ctností znamená být nejen služebníkem Pána, ale i jeho synem.
Poté co naznačil úkol každé jednotlivé teologální ctnosti říká o všech: „neboť mají za úkol zprostit duši všeho, co je méně než Bůh a následně ji pak mají s Bohem spojit“ (2N 21,11). Což je v podstatě totéž, co přeloženo do jazyka dopisů, říká Eleonoře Bautistě, bosé karmelitce v Beas: „Nakonec po řeholníkovi Bůh chce, aby jím byl takovým způsobem, aby se vším skoncoval a aby všechno skončilo pro něj, neboť on sám chce být jeho bohatstvím, útěchou a blaženou slávou“.[10]
Bosý karmelitán, jakého si svatý Jan od Kříže přeje, má tedy být teologální osobou, člověkem víry, naděje a lásky, člověkem, který v celé své existenci staví na víře, naději a lásce.
[5] BMC 14, 14, svědkem je Martín de San José, Janův podřízený v Granadě
[8] Federico Ruiz in Juan de la Cruz, Obras completas (5. vyd.), 153
[10] List z 8. února 1588 z Granady. Připomínám, že tento Janův text byl citován papežem Janem Pavlem II při jeho setkání s řeholníky a členy sekulárních institutů ve farnosti naší paní Guadalupské v Madridu 2.11. 1982. Pouze zaměnil slovo „řeholník“ za „zasvěcená duše“.
Tento příspěvek byl publikován
dne 14. 12. 2008 (Neděle) v 9.27 v rubrice Karmelitánská témata.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
