Mnoho lidí se nechá odradit od modlitby, a to ne proto, že by jim scházela dobrá vůle, ale protože jim v tom brání jejich představy o tom, kdy je a kdy není jejich modlitba dobrá a jak vůbec čas modlitby trávit. Modlitba je těžká, říkají mnozí.
Možná to tak docela není. Možná by byla snadnější, kdybychom respektovali některá „pravidla hry“, kdybychom věděli, co dělat, když se modlíme.
Existují tři základní typy omylů ohledně modlitby:
- Přesvědčení, že v modlitbě je nejpodstatnější být pozorný vůči Bohu. Neustále. Jenže sami vnímáme, že pozornost v modlitbě obvykle udržíme sotva několik okamžiků a po zbytek času jsme vlečeni našimi myšlenkami, pocity, představami a dojmy a říkáme tomu všemu rozptýlení, protože nás to rozptyluje od Boha. A ztrácíme pak odvahu a chuť pokračovat v modlitbě. Hodnota modlitby se ale přeci neměří mírou pozornosti našeho ducha. Modlitba muže být dobrou modlitbou i bez oné vnitřní stability, ta není tak zásadní. Což na druhé straně neznamená, že bychom neměli využít metod a prostředků, které napomáhají lepšímu soustředění.
- Přesvědčení, že v modlitbě je podstatné je zabývat se pozitivními a hlubokými myšlenkami o Bohu. Jsme šťastní, když se nám to daří a rmoutíme se, když jsme v modlitbě neteční, malátní a neplodní. Naše sklíčenost by byla na místě, kdyby ovšem neexistovala vynikající modlitba i bez vznešených a podnětných myšlenek. Ani v nich zřejmě nespočívá základ modlitby. Jistěže to nemá znamenat, že bychom v čase modlitby neměli myslet na Boha a snažit se ho lépe poznávat.
- Přesvědčení, že se modlím špatně, protože necítím žádné výrazné povznášející pocity, např. intenzivní pocit Boží přítomnosti, doprovázený radostí a pokojem, nebo vzrušení lásky, zápalu pro Boha. Něco takového už jsme někdy prožili a od té chvíle se nadšeně noříme do modlitby, abychom se k tomu mohli vrátit. Jenže jsme na omylu. Jednak Bůh tvoří vše stále nové, a tak i prožívání vzájemného láskyplného vztahu k Němu přináší vždy určitou novost, nikdy už neprožijeme nic úplně stejně jako dřív, dar jeho lásky bude vždy poznamenán novostí. A jednak v modlitbě Boha nalezne jen kdo přichází k Bohu nezištně, výhradně kvůli Bohu a ne kvůli sobě. Kdo přichází, aby tu něčeho nabyl, odejde s prázdnou. „Jaký je to rozdíl mezi tím, kdo přichází na hostinu kvůli prostřenému stolu a tím, kdo přichází kvůli milovanému člověku!“ napsal jeden islámský mystik o hledání pocitů v modlitbě. Vřelost a hojnost citu při modlitbě není při modlitbě ústřední, nanejvýš ji doprovází, a to zřídka, když nám ji Bůh udělí, protože ví, že nám takový dar prospěje.
podle H. Caffarella upravila -dč-