Karmel Edith Steinové

Amedeo Cencini

Rád bych vám poskytl možnost, abyste se mohli začíst do svého životního příběhu jako věřící lidé. Může se to zdát samozřejmé, ale ve skutečnosti tomu vůbec tak není. Přitom jde o velmi důležitý úkon, který je současně psychologický i duchovní.

Zamyslíme se nad realitou naší víry a nad tím, jak s ní souvisí pozornost věnovaná  tomu, co žijeme, našemu životnímu příběhu. Často (a mnohem častěji, než si myslíme a než jsme zvyklí myslet a dělat), musí být smysl toho, co se v našem životě odehrává, teprve objeven či „vydolován“ z nějaké události a někdy jí musí být přímo přiřčen a to bez ohledu na její zdánlivý význam, který často neříká nic o hluboké pravdě v ní skryté, nebo ho dokonce vyvrací.

Věřit znamená věřit v tento hlubší smysl našeho životního příběhu, věřit, že je obsažen v každé události našeho života. Znamená pochopit, že náš konkrétní život a naše víra je jistým způsobem spojena s ekonomií spásy, že je jejím nástrojem, místem uskutečnění …nebo alespoň nabídkou, možností, příležitostí. Za každou událostí je skryta Boží touha po spáse, ono tajemné Boží slovo, které odkazuje k Božímu záměru sdílet se člověku, o Boží lásce, která se chce projevit v životě člověka. Tato láska se zviditelňuje v našem vlastním životním příběhu. Proto jsme řekli, že prvním předmětem naší víry je osobní příběh každého z nás, příběh, který je jakousi koncentrací Boží láska v jednom bodu dějin spásy, koncentrací božského života milující Nejsvětější Trojice. Náš život je součástí dějin spásy.

Věřit tedy znamená dát si práci s hledáním „červené nitky“, která spojuje všechny události našeho života, s nalezením onoho cantus firmus, který odjakživa zaznívá v našem životním příběhu a je klíčem výkladu všech událostí – jak těch, na které si bezprostředně vzpomínáme, tak těch, které bychom chtěli zapomenout (kdybychom jen mohli). S touto prací nebudeme nikdy zcela hotovi. Náš život je totiž pokladnice Boží přítomnosti, stále v něm bude skryt nám dosud neznámý nebo nedostatečně vytěžený význam. Naše víra však bude stále živější a silnější, pokud se odvážíme zde navrhované psychologicko-duchovní operace, která má vést k tomu, abychom si víru skutečně osvojili a byli schopni zpodobnit Boží tvář prostě tím, že svým životem „připomínáme“ to, co on vykonal pro náš konkrétní život. Měla by z toho vyjít Boží tvář a podoba, k níž jsme Bohem od počátku utvořeni, a to podoba zcela originální, kterou nemůže nikdo jiný nakreslit stejným způsobem, neboť nenalezneme ani jeden stejný životní příběh.

Proto pro tuto práci a konec konců pro naši víru nebude tak důležitá rozumová analýza a dedukce, ale především paměť, která se rozvzpomíná na všechno, co se děje, ve světle Boží lásky: přesněji řečeno: je to právě rozpomínání, upamatovávání se, které z nás dělá věřící lidi. Nejde jen o to udržet v paměti určitá fakta, ale o jejich sběr a vystihování významů událostí a směru, kterým vedou. Je to tedy přímočaré a intenzivní pamatování, které zahrnuje celý život a „oslavuje“ spasitelnou Boží lásku. Připomene nám to dějiny vyvoleného národa, který věřil tím, že si pamatoval, a pamatoval si tím, že věřil – Mojžíš mu ukládal, aby nezapomínal na to, co viděl a slyšel.[1]

Věřící člověk má tuto schopnost rozpomínání. I mezi zasvěcenými osobami nebo „učiteli víry“ můžeme jistě najít ty, kteří si neumějí pamatovat, nemají smysl pro svůj osobní příběh, neumějí vyprávět svůj život tak, aby z toho vysvitlo zvláštní prozřetelnostní působení Boha, kteří neumějí shrnout svou minulost. Vyprávějí sice příběhy, ale ne jako řetězec událostí osobního příběhu spásy, uvádějí útržky života, ale nevnímají logiku vlastní životní cesty. Jejich pamatování není „připomínání“, jen vyvolávání v minulosti ztracených věcí. Nemají biblickou moudrost, aby „počítali své dny“, ani smysl pro prozřetelnostní plynutí času, smysl pro jednotlivé etapy duchovního života.[2] Proto často žijí v tiché a stěží překonatelné úzkosti, která je spojena s třemi klasickými rozměry času: úzkost ze ztraceného času (minulost), z vyprázdněného času (přítomnost), z času, kterého se jen obávají (budoucnost).[3]

Je tedy důležité se zastavit a podívat se na to, co prožíváme. Ne však tak, jak se to často dělává, tj. vyhledávat nejpozitivnější fakta vlastního životního příběhu, ale musí se uchopit zkušenosti jako celek, se vším všudy, protože jenom paměť, která obsáhne celou existenci, může objevit, jak opravdu věrná je Boží láska.

Je jasné – a současně je v tom skryt velký paradox! – že v této četbě našeho životního příběhu (pro každého z nás nejimanentnější skutečnosti) musíme mít silný smysl pro tajemnou transcendenci Boha, který je všude přítomen, ale jeho „hlas je jemný“ a jeho přítomnost nám často uniká jako šepot lehkého vánku (srov. 1Král 19,9-14). Existuje jeden obzvláště významný biblický obraz v počátečním okamžiku naší práce: obraz hořícího keře, před nímž stane Mojžíš překvapeně a s bázní. Chtěl by se na tento obraz lépe podívat a chtěl by se k němu přiblížit, ale zaslechne z něj hlas, který ho vyzývá, aby se zastavil a „zul si opánky“. V tomto obrazu Mojžíš nakonec pozná tajemnou přítomnost Boha a začne přijímat jeho zjevení (Ex 3,1-6; 9-12). – Náš život je podobný tomuto keři, který hoří Boží přítomností. Je to svatá půda, místo jeho projevu. Často nemáme dost úcty k vlastnímu životu, myslíme, že jsme už všechno pochopili, domníváme se, že ho známe – ale není to pravda… Existuje Boží přítomnost, kterou dosud neznáme, existuje smysl našeho života, který mu máme teprve dát. Či snad je to minulost, která ještě čeká, aby byla konečně plně prožita. Půjde o životní zkušenost jen tehdy, když konkrétní prožitek znovu přehlédneme a obdaříme smyslem, když je vyprávěna nebo zapsána, neboť „Pokaždé, když vyprávíme nějaký svůj j příběh, budujeme svou minulost“.[4]

Existuje minulost, která vůbec není minulostí, ale je dosud přítomná a ovlivňuje náš život. Nejsme odpovědní za svou minulost, jsme odpovědní za postoj, jaký k ní zaujímáme.

Minulost je někdy podobná misijnímu území, ve kterém jsou celé ostrovy, „bílá místa“, jež žádají objasnění a čekají, že budou teprve objevena jako místo zvláštní Boží přítomnosti.

Každé jednotlivé životní období je důležitým a rozhodujícím momentem, protože je to doba uspořádání, příznivá doba k tomu, abychom vzali do rukou své vlastní dějiny, všecky „věci“, ve které jsme uvěřili a které jsme přijali za své – abychom si ověřili, zda v ně i nadále věříme a zda je milujeme stále víc. Mohou se stát předmětem nové volby, být motivovány novými důvody. Nikdo si nemůže myslet, že se jednoduše „udrží“ (zejména v duchovním životě) na pozici, které jednou dobyl. Nikdo si nemůže namlouvat, že si bude jednoduše „pamatovat“ den svých řeholních slibů (svatby, zásadního životního rozhodnutí), alespoň tak, že bude oplakávat nadšení, které dnes už nemá (nebo tím, že se spokojí s konstatováním).

Pokud se odvážím četby své minulosti, může se tím proměnit můj způsob života a připravit mě na klidné přijetí budoucnosti – jako místa nové a neslýchané Boží přítomnosti, protože každý den „učinil Pán“, každý den ke mně přichází Boží zjevení … Není-li takto můj život s jeho různými zkušenostmi a prožitky přijímán, tj. ve víře, je tu nebezpečí, že se staneme pouhými „přelétavými turisty po vlastní existenci“.

„Přítomnost je dobou růstu, ale jen tehdy je přínosem i pro jeho víru, jestli je spojena milostiplnou minulostí a udržuje otevřenost vůči zaslíbené budoucnosti.“[5]

(pokračování příště)

pozn. jde o upravený překlad textu ze stránek KVPŽR, konzultovaný s autorem…

[1] srov. Dt 8,2-3; 11,3-7; 32,7,  viz též Cencini A., Amerai il Signore Dio tuo. Psicologia dell’incontro con Dio, Bologna 1992, 102-103 (česky: Bůh je můj přítel. Praha, Paulínky…)

[2] Srov. rozdíl mezi krizí a rozpínavostí vlastního já a různými způsoby prožitku plynutí času v Cencini, Per amore. Liberta e maturita affettiva nel celibato consacrato – v tisku).

[3] srov. Uriati M., La totalita dell’amore di Dio come valore totalizzante per l’uomo, ve „Vocazioni“, 1/1993/15-16

[4] R. Stern, italský prozaik.

[5] Gastaldi C., Alle radici, Padova 1992, str. 134).

Tento příspěvek byl publikován dne 16. 1. 2009 (Pátek) v 16.56 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .