Karmel Edith Steinové

Amedeo Cencini

Obecné cíle

1. Nové čtení a nové zachycení celého života jako dějin spásy

Jde o to brát velmi vážně a důkladně pravdu, že Bůh stále působí mou spásu. Každá událost se tedy musí číst z tohoto zorného úhlu a musí se odolat pokušení, abychom my rozhodovali, která fakta stojí za zapamatování, která jsou významná a důležitá a která nikoli. Bylo by to pokušení velmi nebezpečné, typicky ďábelské, jako všechna pokušení, která se nedají ihned rozpoznat jako pokušení.

Tedy žádné uhlazování, žádná cenzura. Být tvorem znamená také toto: zřeknout se nároku, abychom byli pány svého životního příběhu a zcela subjektivně a předem rozhodli o tom, co se v životě povedlo a nepovedlo. A jestli jsme dosud něčemu neporozuměli, není to nic divného. Je to pouze důkaz, že náš život je v Božích rukou, a proto má v sobě i něco z jeho tajemství. Ale není to dostatečný důvod.

Proč si ale zapisovat svůj příběh? Protože psaní je mnohem podnětnější a více náš vtáhne dovnitř než pouhé čtení nebo myšlení. Nutí nás k jasnosti a konkrétnosti, pomáhá vystihnout přesněji spojitost mezi událostmi, výslovně vyjádří závěry a otázky, umožňuje znovu prožívat a nechat dopadnout světlo na jisté chvíle života, usnadňuje působení  paměti víry (viz dále), dovoluje uspořádat a postupovat v reflexi a její hluboký průnik do událostí života. „Psát,“ řekl jednou J. Green, „znamená být věren pravdě, která se nám zjevuje“ – která se nám zjevuje přímo v samotném psaní. Je jisté, že se bílý list může změnit v klamné zrcadlo, které nám podává falešný a povrchní obraz nás samotných, může nám nastražit léčku a svádět nás k nekonečným monologům se sebou samými. Ale může se stát také blahodárnou askezí, abychom se zamysleli nad sebou jako věřící, našli si od sebe odstup a hleděli na svou osobu objektivně a pochopili, jak se na nás neustále naplňuje nečekané a neslýchané tajemství lásky, vždycky přesahující to, co jsme dosud věřili a mysleli, naše touhy a naše deprese, i naši malou víru.
Psaní se pak stává nejvyšší formou myšlení.

2. Nalézt trvalou známku specifické Boží přítomnosti

V každém z nás je Bůh přítomen zcela zvláštním způsobem a rovněž zvláštním způsobem se zjevuje. Je nanejvýš důležité objevit tuto přítomnost, příznačný způsob, jakým se Bůh zjevil v mém životním příběhu, příznačné známky jeho přítomnosti, jednotlivé rysy jeho tváře, slovo, které pronesl o mém životě a v něm, jak mi ho svěřuje a jak se skrze ně zjevuje. Guardini říká: „Jak chudá je naše náboženská kultura, před námi jasně vytane když uvážíme, jak málo jsme vycvičeni poznávat Boha ve svém životě, nebo náš život podle Toho, který nás jím provází. Křesťanská existence by měla znamenat, že nás podpírá nejen teoretické přesvědčení, nýbrž živé vědomí, že On vede náš život. Pak by ovšem každá událost byla sebezjevením Boha, a právě tak i poznáním nás samých“.[1]

Každý z nás by měl do určité míry umět mluvit o Bohu prostě tím, že poukáže na svůj vlastní příběh!

3. Kvalitativní skok víry

Ve všech životních obdobích by měla růst naše víra, tj. schopnost usuzovat, přemýšlet, vnímat život s mentalitou věřícího. Jenže „stravou“ pro naši víru jsou naše životní události, protože v nich je přítomen Bůh (tj. ve čtyřiceti letech nemůže člověk věřit jako ve dvaceti). Věřící člověk má pro tuto četbu nesmírně cenný orientační bod, autentický a jedinečný klíč výkladu, který mu umožní pochopit smysl událostí a který je v nich zároveň zahrnut a jím je Slovo jako určité motto dne, Slovo, které je událostí (hebr. dabar).

Proto jsou pro naše doporučené cvičení nezbytné následující dva každodenní úkony:

– doprovázet každý náš den určitým Božím slovem, učinit z něj motto našeho dne [2]

–  žitá víra se má stávat základem celé existence věřícího člověka[3]

4. Kvalitativní skok zasvěcení bohu

Jde o přirozený důsledek předešlého. Řekli jsme už, že není možné žít na duchovní cestě z toho, co bylo kdysi. Trvalá formace znamená hledat a nalézat stálé nové pohnutky k zasvěcení Bohu v stále silnějším a osobnějším rozhodnutí víry. Tato práce by nás měla uzpůsobit k novému sebedarování, odlišnému od toho, které jsme učinili ve svých dvaceti letech, právě proto, že mezitím jsme učinili řadu dalších zkušeností s Boží přítomností, Boží nabídkou, povzbuzením, i „svody“ a mohli jsme mezi tím odkrýt i křehkost a bídnost lidské odpovědi. Věrnost toho, kdo se zasvěcuje, se opírá o věrnost Boha, a jen proto, že Bůh je věrný, může člověk myslet na to, aby se i nově zasvětil a vydal Bohu. Jinak řečeno: jestliže při prvních slibech sází člověk na své vlastní síly, „obnova“ slibů sděluje, že člověk sází na Boží milosrdenství.

Orientačním bodem pro toto „nové“ zasvěcení je charisma, které tu má být znovu objeveno – jako orientační bod pro hledání toho, kým jsem a kam patřím.

Platí jedna obecná zákonitost: zákon globality a úplnosti řeholního charismatu[4] (Pasáže Písma k úvaze pro tuto část: Ex 3,1-6.9-12; 1Král 19,9-14; Mdr 9,1-18; Ž 139; 105; Iz 50,4-5; Oz 2,16.21-22).

[1] Guardini R., Accettare se stessi, Brescia 1992, 32-33.

[2] srov. Cencini, Amerai, 130-143

[3] Cencini, Dal progetto di vita personale al progetto di vita dell’istituto. Per una formazione al senso della missione, 20-22.

[4] tamtéž, 22-27; Amerai, 39-55.

Tento příspěvek byl publikován dne 18. 1. 2009 (Neděle) v 11.34 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Komentáře a trackback jsou uzavřeny.  Verze pro tisk .