A. Cencini
3. Memoria amoris: dějinně-biblická víra
Výraz memoria amoris (paměť lásky) je augustiniánský pojem, úzce spojený s jiným termínem: ordo amoris (řád lásky). Víme, že Augustin používá výrazy láska a paměť jako synonyma. Obecně vzato, láska je pamětí: láska připomíná, je připomínána a současně obnovuje minulé.
a) Láska, která si pamatuje a je pamatována
Láska má paměť, protože si umí připomínat přijaté dobro (a především lásku). Přesněji: láska tu vzpomíná a na lásku se rozvzpomíná.
V prvním smyslu lze říci, že láska je memoria sui, rozvzpomínání se na sebe samu. Toto rozvzpomínání se děje v dvojím procesu poznání a uznání: paměť se rodí z poznání lásky, která se rozpoznává v minulých událostech (poznává, že je láskou). Tuto skutečnost můžeme každý s překvapením nalézt ve své minulosti jako vděčný objev, roz-poznání (ri-conoscenza), vědomí, že jsme byli milováni prostě jen proto, že jsme, že nás přivedla k životu dobrá Vůle, která dala přednost našemu životu před jeho nebytím. V paměti lásky, memoria amoris, v tomto prvním smyslu, je láska to, co je podrženo v paměti, je to cenný předmět (amoris je zde míněno jako předmětný druhý pád), který dobrá paměť dovede oživit a nikdy na něj nezapomíná.
V této perspektivě je paměť láskou, vůlí být, a to být sebou ve vlastních dějinách (přijaté lásky), je to vůle uniknout smrti, jíž je zapomenutí na to, co má cenu pro naši identitu. Je to snaha znovu nalézt a udržet červenou nit existence, která spojuje všechny prožité události a vrací je k počátku, který jim dává smysl a poslání.
Ale abychom byli schopni tohoto dějinného a vděčného pohledu zpět, je třeba naučit se vnímat pohledem lásky a dobré vůle, protože jenom podobně láskyplná pozornost může rozpoznat, co je v konkrétním životě dobrého a být za to vděčná. Láska a její charakteristická vnímavost tu je subjektem úkonu rozvzpomínání (amoris je nyní míněn jako subjektivní 2. pád) , láska zároveň uschopňuje člověka vzpomínat na lásku, která mu byla věnována, tj. rozpoznat střípky ničím nezaslouženého dobra i v životních paradoxech, protivenstvích a omezeních. Pohled lásky z nás dělá citlivé a pozorné lidi, kteří jsou schopni vnímat znamení a výrazy lásky, i ty nejnepatrnější, pobouzející naši hlubokou a zásadní vděčnost vůči životu, druhým lidem, Bohu.
Takto chápaná memoria amoris umožňuje a chce po nás, abychom se odvážili objektivní a realistické – a proto v zásadě pozitivní – interpretace vlastního dějinného příběhu jako daru. K tomuto důležitému místu se ještě vrátíme.
b) Láska, která znovu buduje minulost
Někdy to nejde snadno, protože v minulosti se navršily rozmanité negativní události, závislé na nás nebo druhých: různé viny, traumata, zklamání, odmítnutí, nehody, boje, meze atd., které často zatěžují paměť a dále negativně podmiňují přítomnost.
V takových případech láska je paměť, která nejen vzpomíná a zaznamenává, ale i znovu buduje minulost. Dělá to několika způsoby:
* Především znovu začíná. Ordo amoris je láska, která respektuje a miluje druhé proto, že jsou láskyhodní. Když v nás hluboce zakoření a stane se naším životním stylem, má přetvořující účinek. Upravuje náš způsob vnímání sebe samých i druhých lidí, vnímání minulého i budoucího, dává nám nově pocítit vlastní odpovědnost za svůj život jako dar, který nás zavazuje k vděčnosti, a to i za minulost, v níž byl dar dán. Uschopňuje nás k vděčnosti za to, co je v našem životě nyní přítomné, protože náš život je nevyhnutelně protkán i negativními zážitky a jistým nepořádkem. Díky ní je možný i vděk za budoucnost, ve které bude třeba dar v logice lásky vyjádřit vždy nově. Nakolik objevujeme láskyhodnost veškerého života, natolik se učíme milovat a pohlížet na svou minulost z nové perspektivy – jako bychom znova stáli na počátku, ale s odlišným vnímáním a porozuměním, které nám nyní umožňuje vnímat i skryté smysly a skryté dobré stránky událostí, které jsme dosud přehlíželi nebo na ně zapomněli, protože byla ukryté za neodvratnými či jen zdánlivě negativními stránkami našeho života – a zároveň nás uschopňuje smířit se s limity a skutečně negativními zkušenostmi, které jsou součástí každého lidského příběhu.
Proto čím výše míří člověk ve svém dialogu lásky nebo čím více dovoluje, aby byla jeho láska přitahována něčím objektivně hodným lásky, tím více je jeho láska schopna oživovat vlastní minulost, objevovat ji a činit z ní součást řádu lásky, nacházet v něm soudržnost a místo pro každou událost.
* Právě v tomto smyslu podle Augustina láska přetváří „ustrnulou“ minulost (tj. zablokovanou negativními, nedostatečně zpracovanými a integrovanými vzpomínkami) v přítomnost, která plyne. Vrací tak minulosti podobu času, který plyne a který není časem nenapravitelně ztraceným.[1] Proto Augustin bojuje proti pohanskému názoru na život jakožto fatum, osud, kde je tíha minulosti nezměnitelná, a proti naturalistické chronolatrii, která měří čas podle pravidelného běhu hvězd. Augustin oproti tomu velmi zdůrazňuje možnost obnovit, „žít“ a oživit svou minulost, postavit se k ní tvůrčím způsobem. Láska jistě nesmaže to, co se už stalo, ani na to nezapomene, ale posuzuje minulost jako dosud neuzavřenou, znovu otvírá dávné procesy a jejich „akta“ a opravuje vynesené rozsudky. Láska u každého z nás může vykoupit tíhu dávných konfliktů, rozřešit nerozhodné, odpoutat existenci od lpění na mrtvých a nevykoupených místech. Taková je zkušenost sv. Augustina a ryzí a poselství jeho Vyznání.
* Na tomto místě přichází křesťanské odpuštění. Milosrdná láska, která se inspiruje Bohem, jeho řádem lásky, tak jak ho známe z křesťanského zjevení (a z Kristova kříže, jež je vrcholem zjevení), umožňuje začlenit zpět do toku života i prožitky, které dosud byly z různých důvodu či vin (ať vlastních nebo druhých lidí) „zablokované“ – začlenit je do jiných, širších obzorů a znovu otevřít cesty, které se dříve zdály neschůdné. Protože láska jako rozvzpomínání je začátkem, vychází z ní i nově započatý „čas“, už ne uzavřený do sebe nebo sklíčený beznadějí nad spáchaným či utrpěným zlem, nebo způsobeným či utrpěným ublížením, výčitkou, odporem či odpuštěním, jež nebylo dáno či přijato… – vším, co dosud minulost ztrpčovalo nebo ji činilo v našich očích hrozivou. Láska-paměť nepřekrucuje ani nepopírá co se stalo, nemrzačí a nevtěsnává prožité do aprioristického schématu, ale stále znovu nám to staví před oči a orientuje k přítomnosti: abychom to, co nyní zakoušíme a objevujeme, vnímali v řádu lásky, který i minulost (zejména v ní skrytá místa bez lásky) vsazuje do tohoto širšího celku přijímané a dávané lásky.[1] Láska jako paměť rozšiřuje sebevědomí jednotlivce a činí ho stále vnímavějším a odpovědnějším za vlastní minulost.[2] Právě proto láska-paměť umožňuje stále znovu objevovat kým jsme a nahlédnout onu červenou nit, která se táhne naším životem a o které nakonec zjistíme, že byla předem „nastavena“ a uspořádána pro lásku a k hledání vyššího řádu.
Pro Augustina paměť není antikvariát na uskladnění vzpomínek, ani bezbřehé moře, na jehož hladině plavou náhodné pozůstatky minulosti. Je to postupné integrování a vnitřní sjednocování duše se sebou samou a se svým dějinným příběhem, sebeporozumění a nalezení vlastní stability uprostřed širokého kontextu životních událostí, při stále jasnějším vědomí a hlubší zkušenosti lásky, která objímá celou existenci a je větší než kterýkoliv náš limit a hřích. Celé Augustinovo dílo je jen „vyznáním“ této pravdy nebo „vzpomínkou“ na tuto lásku.
c) „Memoria amoris“ a „ordo amoris„
Memoria amoris tedy patří do struktury lásky. Z paměti, která zahrnuje celý život v jeho úplnosti, totiž vychází láska – či ještě jinak: z jistoty, kterou nabízí zkušenost trvalé lásky, se rodí jistota, že tato láska zůstane i nadále věrná. Odtud se také rodí touha být jí věrný, milovat svobodně a nezištně, bez obavy, že jsme sami v životě nedostali dost citové útěchy a bez potřeby dostávat ji stále víc.[3]
Platí to však i opačně: jestliže je vděčnost pamětí srdce, když paměť zapomene na lásku, nebo je neschopná vděčně na ni vzpomínat, pak vděčnou jistotu je vystřídána strach a caritas-láska se změní a zvrhne v cupiditas, žádostivost, tj. v lásku, která neumí vzpomínat, vzpomíná špatně nebo jen částečně či výhradně na to, co je negativní a co za negativní pokládá, neschopná připomínat si přijaté dobro. Zvrhne se tedy v lásku, která nerozšiřuje naše vědomí, ale ochromuje ho, která se ve vzpomínce nezabývá přijatým dobrem, ale pouze usiluje o vytoužený předmět a neděkuje, ale dělá si nároky, která není vděčná, ale pouze se čehosi domáhá.
Žádostivost je přehnaný appetitus habendi, chuť vlastnit plynoucí z nejistoty, která zase závisí na metus amittendi: na strachu, že nemá dost, tj. že se jí nedostalo dost lásky nebo že přijde o to, co tak namáhavě získala. Je to láska částečná, která plyne z neúplné paměti, případně láska „zapomnětlivá“, ze které se stává neukázněná dilectio nerespektující strukturu lásky.[4]
d) Paměť afektivní a paměť biblická
Jak probíhá tento proces aktivního vzpomínání, kde věrnost minulosti otevírá budoucnost, nám objasňují i humanitní vědy.
Psychologie (zejm. bádání M. Arnolda) říká, že v každé lidské bytosti existuje emoční paměť. Je „živou dokumentací dějin emočního života každé osoby“.[5] Zaznamenává nejen jednotlivá fakta, ale také emoce s nimi spojené. A snaží se tyto emoce znovu aktivovat probuzením odpovídajícího pocitu jakmile v přítomnosti nastane situace obdobná té, která původně navodila určitou emoci nebo emoci, o níž si myslíme, že je podobná. Jestliže se mi například dostalo důvěry a přijetí od matky, ponesu v sobě tuto prvotní zkušenost jako nesmazatelný fakt, emoční stopu vtištěnou do mé mysli a do srdce a budu očekávat stejný postoj a lásku od postav, které mi nějak matku připomínají.[6]
Afektivní paměť ovlivňuje naše vnímání a vytváří přesná očekávání, předem nás disponuje, abychom jednali a reagovali podle předchozích zkušeností, s přesvědčením, že předmět je týž.[7] Arnold upřesňuje, že tato afektivní paměť „je nám stále k dispozici a hraje velmi důležitou roli v hodnocení a výkladu každé věci kolem nás, a proto může být nazvána líhní každé zkušenosti a každého jednání (…). Je však také velmi subjektivní reakcí na zvláštní situaci, založenou na neopakovatelných zkušenostech a předběžných dispozicích jedince“.[8]
Potud psychologie. Míníme-li afektivní pamětí nejen spontánní proces, který začíná v prvních letech života, ale i její vliv na průběh celého lidského života, poskytne nám velmi zajímavé podněty k pochopení toho, co se odehrává v mysli a srdci věřícího člověka a zvláště osob žijících v celibátu.
Existuje totiž afektivní paměť typická pro věřící osoby. Je to paměť „originárního“ faktu nebo zkušenosti. Je prvotní, protože byla na počátku rozhodnutí pro víru. Jejím obsahem je setkání s Božím otcovstvím, které je oním nesmazatelným vtiskem nebo nezacelující se ranou. Tato zkušenost může být spojena s určitou událostí nebo zvláštní situací, může to být ale i cosi pomalu vstřebávaného vlastním životním příběhem či darem zkušenosti a moudrosti, přicházející skrze druhého člověka. Důležité je, že zanechává v srdci a mysli věřící osoby jistotu, že Bůh je Otec a že pro nás bude Otcem i nadále, i v obtížných situacích našeho života. Růst ve víře znamená denně se upamatovávat na toto otcovství a čelit životu s jistotou, která nachází oporu v této paměti a je připravená v jakékoliv situaci jednat jako Boží syn/dcera. Zkušenost setkání s Božím otcovstvím a úkon víry jsou pravé, jestliže ovlivní i následující životní zkušenosti. A tato zkušenost je i podmínkou pro volbu celibátu.
[1] srov. Bodei, Ordo amoris. Conflitti terreni e felicita celeste, Bologna 1991, str. 114
[2] Augustin, De musica, PL XXXII,VI,8,21
[3] Aug., De diversis quaestionibus, PL XL, XXXV, 35,1-2
[4] srov. Bodei, Ordo, 119.
[5] Arnold M., Feelings and Emotions, New York 1970, 187
[6] je třeba si všimnout, že tato interpretace je subjektivní a často nevědomá, řídí se kritériem skutečné či pouze symbolické podobnosti
[7] srov. Cencini – Manenti, Psicologia, 52-54
[8] Arnold, Feelings, 187; srov. týž, Emotion and Personality, New York 1960, 186.
[1] praetereuntia tempora, non praeterita, Augustin, Vyznání, PL XXXII,XI,26,33