Karmel Edith Steinové

A. Cencini

4. Pravidlo křesťanské víry:  vše má svůj střed v Kristu

Záměrem Boha-Otce, který všechno stvořil v Kristu, je dát celému stvoření střed v Kristu a usmířit se sebou všechno „jeho krví prolitou na kříži“ (Kol 1,20). Hymny Kol 1,15-20 (o Kristově prvenství) a Ef 1,3-14 (o Božím plánu spásy) mohou být jakýmsi základním vodítkem našeho cvičení: všechno, co je součástí našeho života, má být prožíváno, zváženo, zaznamenáno na pozadí života Božího Syna, jeho tajemství a jeho prvenství, které je původem a cílem naší existence. Jestliže je Písmo exegetický klíč pro pochopení dějin, tím spíše a konkrétněji je Ježíšův život (jeho tajemství vrcholící událostí kříže) kritériem pro porozumění našemu životu. Všechno se soustředí kolem „události“ Krista, která dává smysl každému dni naší existence a zahrnuje ji v sobě.

Další aspekt onoho pravidla úplnosti bychom mohli formulovat takto: celek našeho života je obsažen a naznačen v celku Kristova  tajemství.

A protože  jde o událost, která se již stala, věřící ji má nyní rozpoznat jako milost vlastního požehnání, vyvolení a předurčení v Kristu a působením Ježíše Krista (srov. Ef 1,3-6). Kristův život v christologii svatého Pavla a Otců má pokračovat v životě věřícího (Gal 2,20), má se odehrávat ve všech věcech a ve všech tvorech (Ef 1,23). Nic nechybí jeho utrpení – pouze to, že má nějakým způsobem pokračovat v životě učedníka. Je to logika celistvého Krista („Christus totus„) (Kol 3,11), logika ztotožnění se Synem, ve kterém jsme my všichni syny a dcerami.

Čtyři praktické směrnice nám mohou pomoci v této existenciální četbě našeho života ve světle Kristovy úplnosti, k níž máme tíhnout. Máme se:

* zabývat se událostmi Ježíšova života i na úrovni vlastního emočního života. Tak, jak ho církev předkládá odjakživa během každého liturgického roku a ve svátostech a jak to slyšíme i v úvodu hymnu o sebezmaření: „mějte v sobě to cítění, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5).[1] Cílem je spolupracovat s Duchem, který nás připodobňuje Ježíšovi a činí z nás lidi věřící, doufající a milující. Jde o kontemplaci, která by nás měla přitáhnout ke Kristovu životu, k jeho způsobu bytí.

* zabývat se před Ježíšovou tváří vlastními emocemi, tj. nahlížet povahu svých pocitů, emocí, popudů, pohnutek k jednání, sympatií a antipatií, přitažlivostí i nechutí atd., a to proto, abychom poznali sami sebe, porovnali své pocity s Kristovým cítěním a postoji a rozpoznali, kde ještě potřebujeme další konverzi. na tomto místě je čas na sebereflexi i lítost.

* probírat tváří v tvář tajemstvím Kristova života svůj životní příběh. Účel je zřejmý: objevit fáze svého života, kde po nás Pán chtěl, abychom v sobě obnovili a oživili jeho tajemství spásy. Můžeme přijít na zajímavé objevy; některé události, které jsme považovali za negativní: některé starosti, nespravedlnosti, pomluvy, zápasy atd. se mohou ukázat jako chvíle, které v sobě skrývají i nadále onu Boží nabídku. Je to okamžik konfrontace a ztotožnění se s Kristem.

* oživit vědomí, že naše cítění nám zprostředkovává objektivní milost. Tato fáze je spojena s první, ale ideálně by mělo naše cítění  pozvolna „konvertovat“ a nechat se přitáhnout něčím novým. Co bylo předtím odmítáno jako nežádoucí, může být nyní vnímáno (možná obtížně a s bolestí) jako vzácná příležitost k identifikaci s Kristem a k nejhlubší seberealizaci našeho pravého já. Život je nyní radikálně přeznačen. Je to chvíle hluboké modlitby, která je darem Ducha a soustředí se na Syna, jež se nechá milovat Otcem. Ústřední místo tu má slovo pronikající do hlubin našeho nitra.

Tímto cvičením dospějeme k jistotě, že opravdu v každé události, situaci, setkání je přítomen Bůh. Jeho bezvýhradná a absolutní láska může konečně být vnímána a může dostat odpověď a to ze strany oněch křehkých a relativních zlomků života, z nichž se skládá naše existence.[2]

5. Víra, která osvobozuje: svoboda dávat věcem smysl

Události, jak v dějinách stvoření tak v našem životním příběhu, nemají vždycky logický smysl. Některé situace jsou nesmyslné a absurdní: jsou důsledkem našeho zacházení nebo interpretace lidské svobody (viz např. příkoří), ale mohou být důsledkem spleti příčin nebo okolností, které člověku nezávisí (např. přírodní pohroma). Nové čtení vlastního životního příběhu zahrnuje i tyto události „beze smyslu“, má je vykoupit z jejich bezvýznamnosti. Začlenit takové skutečnosti, které zůstávají součástí našeho života, znamená především přičítat význam tomu, co se stalo.

Myslím, že teprve zde začíná lidská svoboda: když se člověk učí dávat význam situacím, které, jak se zdá, žádný smysl nemají, zasadit do širších souvislostí něco, co se zdá absurdní, vnášet smysl tam, kde neexistuje. „Nesmyslné situace,“ tvrdí Molari, „může člověk snést jen za podmínky, že se mu podaří vnést smysl tam, kde neexistuje“.[3] Platí to i vzhledem k minulosti: minulé události postrádající logické souvislosti nebo zkřížené nepříznivým osudem mohou být přijaty – za podmínky, že do nich umíme svobodně vnést smysl. Člověk je toho schopen, právě v tom spočívá jeho důstojnost a svoboda, kterou mu nikdo nemůže vzít. Minulost v našich rukou zůstává nadále živá a přítomná, čeká, že dostane smysl, který jí můžeme dát pouze my. Jenom pak je člověk subjektem vlastní existence. Minulost přestane být dobou odcizenou a stane se skutečně součástí naší identity. Ale především je to způsob, jak vyjádřit vlastní víru:  posléze zkoumáme, nakolik je tato víra přesvědčivá a propojená se životem.

„Tváří v tvář nepochopitelným událostem,“ pokračuje Molari, „nejde o to, proč se co stalo, ale jaký postoj zaujmout, aby to, co se událo, dostalo smysl. Člověk totiž může pozměnit hodnotu dějinných situací a může dát nový směr i událostem dějin  stvoření“.[4]

Právě to udělal Ježíš. Příkladně prožil tuto tvůrčí schopnost člověka, a to tak dalece, že dokonce i ze své nesmyslné a absurdní smrti udělal událost všeobecné spásy. „Bůh byl skutečně nepřítomný a jenom Ježíšova bezpodmínečná láska ho ještě zpřítomňovala na místě osamění a smrti. Tímto způsobem vnesl smysl tam, kde neexistoval, dodal hodnotu tomu, co žádnou cenu nemělo, zpřítomnil Boha tam, kde ho lidé učinili nepřítomným“.[5]

Právě víra totiž dovoluje dát smysl vlastnímu prožívání, se všemi jeho rozpory a inkoherencí. Je to nejlepší způsob, jak dát smysl vlastní minulosti, protože ji vsazuje do důležitého rámce, který je schopen obdařit smyslem i to, co se lidsky zdá zcela nesmyslné. Tento způsob prožívání víry člověka zásadně osvobozuje a je vrcholným výrazem svobody věřícího.

---

[1] pozor, český ekumenický překlad má „smýšlení“, v italštině je v textu Písma vždy „sentimenti„, tj. cítění a v tom smyslu s tímto výrazem ve svých textech vždy pracuje i A. Cencini.
[2] srov. Uriati, La totalita, 21
[3] Molari C., Perché v „Consacrazione e servizio“, 5/1992/49
[4] tamtéž, 50
[5] tamtéž.

Tento příspěvek byl publikován dne 19. 2. 2009 (Čtvrtek) v 20.36 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .