Karmel Edith Steinové

A. Cencini

NĚKTERÉ BIBLICKÉ KATEGORIE

Na závěr předkládám některé z biblických kategorií, které by mohly posloužit jako klíč k výkladu naší existence. Každý si může nalézt v Písmě svatém mnohé další. Uvádíme pouze některé z nejklasičtějších spolu s podněty, jak je aplikovat na osobní kontext.
Je dobré mít na paměti, že biblické kategorie jsou měřítkem pro interpretaci vlastního životního příběhu.

Stvoření

Bůh stále tvoří. Úkon stvoření (Gn 1,26) není osamělý čin související s počátkem mého života. Každý životní okamžik v sobě nese stopu Božího tvoření.
Bůh nás tvoří a přetváří (Iz 65,17) ke svému obrazu a své podobě. Pouze v nás se může uskutečnit tento obraz a zároveň jen my můžeme a máme rozpoznat ve své minulosti vše, co Bůh udělal, abychom se stali  Božím obrazem, jehož vrcholnou podobou je Kristus.
Bůh nás tvoří k svému obrazu a své podobě: to také znamená, že svou identitu nalezneme pouze v jeho identitě, že „je skryta s Kristem v Bohu“ (Kol 3,3). Mimo toto bytostné pouto (jako je spojení ratolesti s révou, ovce s dobrým pastýřem atd.) není srozumitelná.
Jestliže je člověk stvořen podle Božího obrazu a podoby, znamená to také, že může stát před Bohem, že je jím vyvolen za partnera rozhovoru, že má od něho schopnost milovat týmž způsobem jako Bůh, být otevřený druhým lidem, být strůjcem svého vlastního osudu atd.
Pamatovat na stvoření znamená také pamatovat na ty, kdo byli prostředníky Boží tvůrčí činnosti, na své rodiče. Vzpomínám-li na to, co jsem od nich (a od mnoha jiných osob) nezištně přijal, připomínám si i první zkušenost s Bohem ve svém životním příběhu. Prokazuji tak hlubokou vděčnost.

Zahrada

Je to místo, kde jsme se narodili a vyrostli, kde pokračoval ve své tvůrčí „práci“ a projevoval nesčetné známky své otcovské a tvůrčí dobroty. Zahrada je obydlí, dům, který mi Bůh vlastnoručně postavil a kde se se mnou chce setkávat ve společenství lásky (Gn 2,8). Zahrada je barvitý obraz, není to divoká příroda, vzniká, když se příroda stane důvěrným životním prostředím člověka. Zahrada je tedy i obrazem důvěry, jakou Bůh dává lidem. V zahradě přebýval Bůh na počátku s lidmi. Když je v dalším textu řečeno, že Bůh se navečer „procházel po zahradě za vlahého vánku“ (Gn 3,8) a zavolal na lidi – jako to dělával i předtím – není to obraz Boží důvěry a nevyčerpatelné krásy?“ .
Ale aby byla zahrada, kterou Bůh pro nás stvořil, symbolem a místem této důvěrné blízkosti s Bohem, musíme se vrátit ke své minulosti a

* uznat, že každé stéblo trávy v této zahradě vypráví o něm a o jeho prozřetelnosti; je znamením jeho pozornosti ke mně; že ono stébélko mi ji dává nahlédnout nejen při velkých příležitostech mého života, ale i v malých událostech;
* objevit množství zahrad jako životních prostředí, které pro mne Bůh stvořil (osoby, situace, události, fakta atd.);
* zahrada je také „vinice“, která měla všechnu Boží péči a byla jistým způsobem zaplacena (Iz 5,1-7);
* zahrada jsou réva a ratolesti (Jan 15,1-8);
* zahrada jsou i Getsemany (Lk 22,39-46; Mk 14,32-42), místo intenzivního a zároveň přetěžkého důvěrného vztahu s Otcem.

Příběhy o stvoření sdělují důležitou pravdu, kterou vyjadřuje sedmkrát opakovaný dovětek v Gn 2: „Bůh viděl, že to, co stvořil, je krásné a dobré …“ – to je předpoklad a optimistický příslib pro naši činnost: proto víme a můžeme si být jisti, že to, co Bůh pro nás udělal, je pravdivé, dobré a krásné.

Na nás je (naším „podílem na stvoření“) je hledat onu pravdu, krásu a dobro, které Bůh rozesel v našem životním příběhu.

Pád
Soulad mezi Bohem a člověkem, který naznačuje jejich společná večerní „procházka“ za vlahého vánku, však byl porušen. Bůh „vyhnal člověka ze zahrady“ (Gn 3,23). Toto vyhnání ven je vzdálenost mezi Bohem a námi, jejíž příčinou je rozdělení, které pramení ve vině, k níž došlo ďáblovým pokušením. Existence člověka je poznačena pokušením.
Gn 3,1 sděluje, jak zlý duch pokouší člověka a co mu pokušením nabízí. Zlá duch se pokouší zasít do mysli a srdce člověka pochybnost: Bůh není tak dobrý, jaký se zdá, nedůvěřuj mu! Ďábel se totiž pokouší představit jiného Boha-lháře; Boha, který sice stvořil všechno pro člověka, ale nyní mu ukládá, aby nejedl ze žádného stromu v zahradě; Boha Otce jako pána, který klame a podvádí své stvoření; Boha, který nejdříve slíbí, a potom tě ošidí. Je to tedy opak Boha, který je věrný tomu, co slíbil.
Gn 3,2-3: Zdá se, že Eva zpozorovala hadův trik, ale dodala detail, který není pravdivý („nesmíte se ho ani dotknout“), a tak ukázala, že pochybnost o Bohu se už vplížila do její mysli a srdce.

* Zvažme, jak často se zlý duch pokouší deformovat v nás obraz Otce a naočkovat nám (někdy po malých dávkách) pochybnost o jeho otcovské lásce.
* Ve znovunahlížení uplynulého života je důležité postihnout tuto skutečnost/neskutečnost antiboha. Ďábel nás často pokouší tak, to hned nepoznáme: např. nám postaví před oči velmi vysoký ideál, nadpozemskou dokonalost, a přitom našemu vědomí nenápadně podstune obraz velmi náročného Boha, který na nás vkládá nemožnou tíhu, přílišné nároky, požaduje více, než dává a nikdy nemá dost, Boha smutku a nepřítele štěstí.
* Mnohá naše zdráhání, nejistoty, neschopnost rozhodnout se a radikálně jít cestou úplné sebevydanosti se rodí právě z této „radikální pochybnosti“, z pochyb o Bohu a o jeho otcovské lásce. Každé ďáblovo pokoušení nám explicitně nebo implicitně podstrkává tuto pochybnost.

Povolání

Iniciativa vždy náleží Bohu, je totální a „předchází dějiny“ (srov. Jer 1,5; Iz 49,45; Lk 1,15; Gal 1,15; Řím 8,29). Volá nás k sobě, povolává a volí Trojice, jsme tedy
– poznáni, milováni, vyvoleni, povoláni, vysláni, předurčeni Bohem Otcem (Sol 2,13-14; Řím 8,28-30);
– posvěceni v Kristu Ježíši (1 Kor 1,2; Ef 1,3-14);
– obrozeni, oživeni, posíleni Duchem svatým (1 Sol 1,5.4,8; 1 Kor 3,16; 2 Kor 3,18; Gal 3,5.14; Řím 8,6.9-11).
Může být užitečné hledat a poznávat nesčetná povolání a vyvolení (neexistuje jediné povolání ze strany Boha), které Otec, Syn a Duch svatý každému z nás adresoval;

* Boží vyvolení vždycky přesahuje to, co by si byl člověk představoval o sobě a o své budoucnosti, nikdy není úplně stejná jako to, co bychom si vyvolili my sami. Vždycky je to něco navíc, nikdy prostá sebeprojekce nebo fotokopie našich představ. Je to naopak objev nějaké naší nové, možná netušené stránky.

* Proto povolání od Boha vzbuzuje i strach (srov. Lk 1,29-39). Vjem úzkosti svědčí, že máme před sebou něco nepředvídatelného. Ale strach často působí, že se vyhýbáme Božím nárokům, že spočteno a posouzeno se jeví příliš nad naše schopnosti, a tak je … hodíme za hlavu.

* Kdo se spolehne na Boha a neztrácí čas kalkulováním nebo hledáním záruk, vstoupí do světa Božích přání, vydá se Otcově moci, aby v něm vykonala „veliké věci“.

* Kdo se na něho nespoléhá, zůstává u svých snů, u svých malých tužeb a u svých výpočtů, které nikdy nevychází, spokojuje se s malými plány a s malým sebeuskutečněním a nakonec se ocitne v kruhu, v činnosti, které schází tvořivost.

* přítomná chvíle je vždy možností objevit povolání a vyvolení, které jsme kdysi propásli. Stále ještě můžeme ono volání aktualizovat, přijmout je a odpovědět.

(dokončení příště)

Tento příspěvek byl publikován dne 4. 3. 2009 (Středa) v 22.18 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .