Karmel Edith Steinové

28. března si připomínáme narození Jana Amose Komenského (1592), který sám nebyl dalek mystice (viz jeho spis Unum necessarium a známý, přestože málokým čtený, Labyrint světa a ráj srdce), jako velká španělská světice a mystička Terezie od Ježíše (Avilská).

z Myšlenek o Boží lásce (3,12) Terezie od Ježíše:

„Nenaříkejme nad našimi strachy a nedejme se odradit, když vidíme křehkost naší přirozenosti a našeho úsilí. Raději se snažme růst v pokoře a dobře si uvědomit, jak omezené jsou naše možnosti a že bez Boží pomoci nejsme nic. Je třeba důvěřovat jeho milosrdenství, vůbec nespoléhat na vlastní síly a být přesvědčené, že všechna naše slabost je z toho, že jsme se opřely právě o ně. Není bez důvodu, že Pán nám chtěl ukázal svou slabost. Samozřejmě, že se necítil slabý, vždyť on sám je silou, ale ukázal se tak pro naši útěchu, aby nám ukázal, jak je prospěšné přejít od přání k dílu a aby nás přivedl k úvaze, že když duše začíná s umrtvováním, všecko se jí zdá obtížné. Když se duše chystá zanechat svého pohodlí, ach, jaké strasti se náhle objeví! Když je odhodlána nelpět na cti, jaký neklid! Když chce snést nevlídnou řeč, jak nesnesitelné se to náhle zdá! Ze všech stran na ni najednou útočí obyčejná lidská trápení. Ale jakmile se odhodlá zemřít světu, pocítí, že je osvobozena od těchto strastí, ba nebude už mít žádný strach z vlastních nářků – jakmile dosáhne pokoje, o který nevěsta žádala.“

*   *   *

z myšlenek J. A. Komenského:

Nedopusť, aby ti zlí zabraňovali jednat dobře. Chválou jejich musíš pohrdat, utrhání jejich si nevšímat. Chtěj býti zlými spíše nenáviděn, nežli uctíván.

Nejraději pak nábožný člověk o skutcích Spasitele svého (kteříž jsou spasení a potěšení našeho základ) přemýšlí, odevšad sobě opět přístup k tomu bera. Sedne-li k stolu, zpomíná, jak Spasitel dobrovolnou chudobu pro nás podstoupil, hlad i žízeň k vyplacení lakotnosti naší. Pije-li, rozpomíná se, jak Pán Ježíš krev svou vylil za nápoj světu. Jí-li, rozpomíná se, jak Spasitel octem a žlučí napájín. Když se spáti klade, klade sobě lůžko své za kříž Kristů, polštář za trnovou korunu. Zvlékaje neb obláčeje se myslí, jak posměšně Spasiteli oděv jednák zvláčín, jednák obláčín. A tak podobně z jiných věcí na jiné skutky jeho mysl přenáší. V čemž lépe jest pobožné duši se cvičiti, nežli to tu vypraviti. A tot jest vlastně s blahoslavenými oněmi panici následovati Beránka, kamž by koli šel (Zj 14,4).

A toť může člověk k dokonalosti se nesoucí a chvátající vždycky činiti, poněvadž od Boha člověku srdce tak hbité jest dáno, že v jednom okamžení z nebe na zem a z země na nebe vznášeti se může. A jsou taková přemyšlování přenáramně potěšená, nábožnost a vnitřní radost rozněcující. Kdo tak ustavičně Pána Krista v paměti má, ten našel tu drahou perlu, za niž by rád všecko, co má, dáti chtěl (Mt 13, 45. 46). Kdo tak ustavičně Pána Ježíše v srdci nosi, tomu se všecken svět s svou slávou a rozkošemi malý a špatný zdá, a zdá se sobě nad krále, knížata a pány světa bohatší býti, a jest v pravdě. Pobožný toho zkusiti může, jak cviče se stále v takových svatých přemyšlováních, srdce živé v Bohu bude, a jemu nebeské věci sladnou; a jak zase, když zanedbá meditací aneb přemyšlování svaté některý den, všecko při něm chladnouti a jemu se živého potěšení nedostávati bude.

Ó přesladký Spasiteli, Pane Ježíši Kriste, zdělejž sobě v nás svaté příbytky, ať srdce naše vždycky s tebou a v tobě přebývá a o tvé sladkosti, dobrotě a věrnosti rádo přemýšlí, dokavádž nepřijdeš, ó ty, jehož tváří v tvář spatřovati žádostivi jsme. Amen, Pane Ježíši!

(Přemyšlování o dokonalosti křesťanské)

Tento příspěvek byl publikován dne 27. 3. 2009 (Pátek) v 21.20 v rubrice Karmelitánská témata. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .