Karmel Edith Steinové

Ve čtvrtek 31. května v 16hod. bude hostem pražského pastoračního střediska jezuita Josef Maureder, který se dlouhodobě věnuje tzv. „pastoraci povolání“. Následující autorův text jsme v těchto dnech využili na dnech věnovaných hledání místa ve světě, úryvek, který zde publikujeme má být pozvánkou k četbě (celou knihu, z níž pochází výňatek vydává v těchto dnech Karmelitánské nakladatelství) a případně k setkání s jejím autorem.

Nejsme náhodným produktem evoluce, nýbrž tvory povolanými vědomě do života. Písmo svaté nám říká, že jsme stvořeni proto, že jsme chtěni. Bůh přece neuvádí v existenci nic, co nechce: „A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys ty to nechtěl, anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí?“ (Mdr 11,25) Co však Bůh chce, to také miluje. Tvoří pouze v lásce, poněvadž „Bůh je láska“: „Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti“ (Mdr 11,24).

Jsem tedy milován, ať jsem dobrý či špatný, známý či nevýznamný, nadaný či nechápavý, zdravý či postižený, černý či bílý, věřící či nevěřící. Podle Bible a života Ježíše z Nazareta už pouze skutečnost, že existuji, je dokladem toho, že mě Stvořitel miluje, že mě chtěl a chce. V každé chvíli mě nese a udržuje Boží milující vůle – ještě dřív, než na ni odpovím. Bez mé odpovědi však Boží láska přijít nemůže. A tak je každý okamžik v ruce Boha odpouštějícím a uzdravujícím dotykem, pokud ho člověk přijme: „Nade všemi se smilováváš, protože všecko můžeš, nehledíš na hříchy lidí, jen aby činili pokání … Šetříš všecko, protože je to tvé, Panovníku, který miluješ život“ (Mdr 11,23.26). Jaký neotřesitelný, osvobozující a utěšující „základ“ lidské existence!

Od věčnosti jsme přítomni v Boží stvořitelské myšlence, jak zdůrazňuje apoštol Pavel, chtěni z lásky a povoláni k tomu, abychom mu věčně patřili. To potvrzuje Ježíšova zvěst a život: „V něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny“ (Ef 1,4n). To znamená, že pokud budu chtít, ať se stane cokoli, zůstanu vždy v Boží ochraňující ruce. Moje jméno nemůže být již nikdy vymazáno; budu žít věčně, protože Bůh mi to ve své bezpodmínečné lásce daruje. Tento oblouk našeho života v Boží milující ruce klene Ignác z Loyoly ve svých velkých Duchovních cvičeních od prvních slov: „Člověk je stvořen…“ (DC 23) až k posledním slovům, k „Boží lásce“ (DC 370).

Dokud se domníváme, že se musíme zachránit sami, že si Boží lásku a náklonnost musíme zasloužit nebo získat prací, jsme otroky svého morálního a duchovního „výkonu“. Jestliže jsme pochopili a zakusili, že Bůh miluje bezpodmínečně každého osobně, stali jsme se svobodnými a Božími přáteli. Rozdíl je nesmírný a dopad na osobní život nanejvýš významný. Neplatí už, že budu-li dobrý, Bůh mě bude mít rád a moje bytí bude mít smysl. Nýbrž: Žiji, protože mě Bůh vždy miloval, nezávisle na mém výkonu a na mých morálních kvalitách. Zasáhne-li člověka tato „skrytá“ skutečnost, potom v něm roste hluboká vděčnost a velká svoboda. Pokud se mi dostalo této „uzdravující zkušenosti“, budu Bohu odpovídat a odevzdávat se mu svobodně a z lásky. V tomto výchozím bodu získávám vše proměňující existenciální „náhled“ a odtud pochází také moje první a nejhlubší povolání: nechat se obejmout Boží láskou, nést Boží rukou.

Jsme voláni k životu – být lidmi

Jeden student teologie, kterému se několik měsíců nijak zvlášť nedařilo, odpověděl na moji otázku, co by si přál od Boha: „Abych opět žil!“ Výstižná odpověď; jeho touha je zajisté i přáním Božím, záměrem, který s ním Bůh má. Základní Boží úmysl se mnou a s mým životem je dobrý, protože Bůh je „přítelem života“. Písmo svaté nám říká, že Bůh nechce, abychom pouze vegetovali nebo bojovali o holý život, ale abychom nalezli život v plnosti (srov. J 10,10). Nelítostně cepovat sebe či jiné, nechat se deptat skutečností a žít jako kus hadru, nebo zůstat sedět ztuhle a strnule ve své „ulitě“ – to neodpovídá Božímu záměru s člověkem. Ježíšova zvěst je zvěstí života. Základním povoláním každého člověka, na něž samozřejmě může svobodně odpovědět „ano“ či „ne“, je spoluzodpovědnost za zdar vlastního života, za to, aby se plně a radostně stal člověkem, jak ho – totiž jako svůj obraz – zamýšlel Bůh.

Jsme povoláni k přátelství – být křesťany

Při velkém povolání Dvanácti (Mk 3,13-15) Ježíš třikrát zdůrazní nutnost „být u něho“. Existuje obraz, který se vztahuje k tomuto úryvku; na něm podává Ježíš člověku ruku, aby jej přivedl k sobě. Také u Jana Ježíš nejprve hledající zve, aby přišli k němu (J 1,35n). Ignác z Loyoly prosí o „vnitřní poznání Pána, abych ho více miloval a následoval“ (DC 104). Toto poznání srdce roste díky přátelství s Pánem: v modlitbě, v naslouchání jeho zvěsti, v konání jeho vůle, v sdílení víry s jinými, protože on se s námi setkává v našich bližních. K tomuto přátelství jsou povoláni všichni křesťané, neboť se jedná o „úhelný kámen“ křesťansky plodného života: „Neboť beze mne nemůžete činit nic“ (J 15,5).

Jsme posláni do světa – být svědky

Když lidé svůj život zcela plně přijímají a vděčně ho utvářejí, když navíc dorostli k osobnímu přátelství s Ježíšem Kristem, zjišťují, že si nemohou tento dar nechat pouze pro sebe: „Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet“ (Sk 4,20). Vydávat svědectví o Boží lásce je možné v jakémkoli životním stavu a povolání. Jsem přesvědčen, že každý člověk je nenahraditelným Božím poselstvím a má darovat světu něco zcela osobního. Bůh však nepřestává při mnoha příležitostech vést naše srdce, aby bylo více odevzdáno jemu i lidem. Jako povolaný žije v křesťanském smyslu ten, kdo svůj všední den utváří v přátelství s Kristem a kdo svůj život na tomto světě chápe jako velkomyslnou odpověď na Boží milující jednání.

Jsme povoláni doprostřed všedních dní

„Můj duchovní život? Když to jde dobře, tak patnáct minut modlitby denně. Odcizil se mi Bůh od chvíle, kdy mám rodinu a hodně práce?“ zamýšlí se Františka, mladá matka dvou dětí. Ukazuje se, že byla dříve spíše samotářka, mnoho se modlila a také četla. Nyní ji potřebuje zejména rodina, občas se sejde s přítelkyněmi a koná drobné služby ve farním společenství.

Povoláni k „ty“

Františka jde správnou cestou, i když může nyní trávit méně času modlitbou. Ve skutečnosti je svobodnější pro živého Boha, s nímž se setkává v bližním, a pro konkrétní službu. Její křesťanské povolání se prohloubilo, a to již proto, že se odvážila vztahu a pevné vazby na konkrétní „ty“, na svého muže. „Není dobré, aby člověk byl sám“ (Gn 2,18), zní již na počátku zprávy o stvoření. Sám Bůh je společenstvím, uzavřel se svým lidem smlouvu a v Ježíši prožíval intenzivní vztahy – v rodině, v přátelství, v kruhu učedníků, v náklonnosti k mnoha lidem. A Bůh se natolik ztotožňuje s člověkem, že se s ním setkáváme vždy, když se setkáváme s druhým člověkem. „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Františka vyrostla od „já“ k „ty“. Duch Boží uvádí člověka do vztahu, vede ho k církvi, dovoluje mu říci definitivní „ano“ někomu druhému či společenství víry.

Nalézat Boha ve všech věcech

Povolání je nejprve přijetím a přivlastněním si Božích darů. V nich se Stvořitel vyjadřuje, „udržuje všechno“, „žije ve všem“ a je to on, kdo se neustále „pro mě ve všech stvořených věcech namáhá“ (DC 234-237). „Miluj celé Boží stvoření!“ píše Dostojevský, „potom také pochopíš Boží tajemství ve všech věcech.“ Samozřejmě, „Kristus je s námi i mezi hrnci na vaření,“ říká svatá Terezie z Avily. Pouze ten, kdo miluje Boží dary a cení si jich, může v každé skutečnosti nalézat Boha, a tak se vydávat uprostřed všedního dne, žít v odevzdání.

Hledat správný úmysl

Svatý Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu, považoval za obzvláště důležité hledat u všeho správný úmysl: Na co upírám zrak, na co hledím? Je-li to „stvořitel a vykupitel mého života“ a „spása druhých“, pak to bude ovlivňovat a měnit mou řeč i jednání. Stávám se člověkem pokoje, dobroty, odevzdání, člověkem „povolaným“. Lidé s čistými úmysly působí hojivě. Nekalé úmysly kazí charakter a ochromují život.

Obšťastňující následování Ježíše

Po počátečním odporu změnil před 450 lety španělský šlechtic František Xaverský radikálně svůj život a stal se velkým misionářem Asie. Při všech útrapách ho podpírala a činila jeho život plodným vroucí láska k „usmívajícímu se Kristu z Javieru“ na kříži v hradní kapli v jeho rodišti. V Asii ho nazývali „alegre“, „radostný“. Boží slovo je zvěstí života, utěšuje a zároveň získává k rozhodnému následování pro službu lidskému životu. Významná otázka zní: Je ve mně prostor pro slovo, které mě hledá a volá mě uprostřed všedního dne?

Naplněný život i přes nenaplněná přání

Nelze si ani domyslit, co dokáže udělat Bůh ze zlomků našeho života, jestliže mu je zcela přenecháme. Blaise Pascal

P. Josef Maureder SJ (*1961) je kněz, psycholog a psychoterapeut. V r. 1979 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, v letech 1996 až 2006 měl v rakouské jezuitské provincii na starosti pastoraci povolání. Založil Dům Manresa v Linci, kam se mohou na určitý čas uchýlit mladí, kteří uvažují o tom, zda se zasvětit, či nezasvětit Bohu. Začátkem května vydá KNA od tohoto autora knihu o rozlišování povolání s názvem: Porozumět Božímu povolání.

Tento příspěvek byl publikován dne 30. 4. 2007 (Pondělí) v 13.31 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .