Jeden mnich se modlil ve své kelle a ozval se k němu hlas: „Ještěs nedosáhl úrovně dvou žen z tohoto města.“ A mnich ráno vstal, vzal hůl a vydal se na cestu do města. Když do něho dorazil a zjistil si místo, kde bydlí, zaklepal na dveře. Vyšla jedna z těch žen a přijala ho do svého domu. On se tam posadil a zavolal je. Ony přišly a posadily se co nejblíž k němu. Mnich jim řekl: „Kvůli vám jsem přestál takovou námahu, tak mi řekněte, jaká máte pravidla.“ Ony mu řekly: Abba, věř nám, každou noc jsme na lůžku svých mužů. Jak bychom mohly mít nějaká pravidla.“ Mnich se jim poklonil a prosil je, aby mu odhalily svá pravidla a tak mu řekly: „Podle světa jsme si navzájem cizí, ale rozhodly jsme se spojit se sňatkem se dvěma rodnými bratry a dnes už bydlíme obě dvě v tomto domě patnáct let. Nevíme o tom, že bychom se někdy spolu pohádaly nebo si řekly nějaké ošklivé slovo, ale celý ten čas tu žijeme v pokoji a svornosti. Napadlo nás taky, že bychom vstoupily do panenského stavu, ale když jsme prosily své muže, nenechali se k tomu přemluvit. Když jsme tedy toho cíle nedosáhly, ujednaly jsme si jen my dvě s Bohem takovou smlouvu, že až do smrti nevyslovíme žádné světské slovo.“ Když to mnich slyšel, řekl: „Opravdu není rozdíl mezi pannou či manželkou, mnichem či světským člověkem, ale Bůh dává svého Ducha všem lidem, kteří mají takové předsevzetí.“
Apofthegmata. Výroky a příběhy pouštích otců III, XX, 21.