Chvála nicoty II.
S větší či menší zručností jsem tedy využíval tohoto umění jevit se někým. Dělal jsem to s jistou střídmostí. Připadalo mi nevhodné sdělovat na dvaceti řádcích, co bylo možné říci na pouhých deseti. Často stačí jediné slovo. I žádné. Ze všech těchto důvodů jsem vám zpočátku chtěl odpovědět bez okolků, telegraficky: Co dává mému životu smysl? Nic, a především ne psaní. Neboť předpokládám, že se mě ptáte kvůli nějaké knize, kterou jsem napsal. Spisovatelům je kladeno stále příliš mnoho otázek. Jako kdyby vlastnili nepřeberné vědění, jež je dnem i nocí stále k dispozici. Jako kdyby při psaní bylo výchozí vědění. Je to opačně: můžeme psát jen o tom, co nevíme. Lze psát jen proto, že se pohybujeme směrem k neznámému – a ne proto, abychom je poznali, ale abychom si je zamilovali. Květnatě o tom pojednávají filozofové a mystici. Jejich texty jsou jako bohatě vyšívané, těžké svrchní pláště. Filozofové mne nudí. Jejich jazyk je hořký. Jejich touha je skutečně příliš netrpělivá, aby kdy mohla být vyslyšena. Mystikové mě uchvacují, když žijí z lásky a z čirého pramene, ne když uvažují. Není možné rozvažovat, když jsme zamilovaní. Jsme příliš zaujati pálením vlastního bydla. Žádnou myšlenku si nenecháváme pro sebe. Všechny je vysíláme k milované, jako holubice, jako hvězdy, jako vodní proudy. Být zamilovaní znamená být opilí. Jako člověk, kterého jsem včera potkal na ulici. Kráčel, pitím zcela otupený. Silný hlas, široká gesta, pouštěl se do rozhovoru se sebou samým. Náhle zalovil v plášti a vytáhl ven peníze a po hrstech je rozhazoval po ulici. Pak odešel, opovrhuje svým jměním. Odpoután od sebe. Oproštěn ode všeho vlastnění. Ano, tak trochu je to s námi, když se zamilujeme. Vyprázdníme naše kapsy. Ztrácíme jméno. Uchváceni odkrýváme jistotu, že nejsme ničím. Ale vzdaluji se vaší otázce. Ledaže bych přeci jen dospíval k jejímu středu: jen láska dává smysl mému životu a činí ho nesmyslným mně samotnému.