Karmel Edith Steinové

(pokračování textu Ch. Bobina)

Co víc dodat: můj život mi uniká. Nedostihuji ho než sobě nepřítomen. V jasnosti myšlení, jež je zcela indiferentní vůči mým myšlenkám. V čistotě pohledu zcela indiferentního vůči mým touhám. Můj život košatě vzkvétá jen ode mne vzdálen. Když vstupuji do světa, odtrhávám se od něj. Když kontempluji nebe, znovu ho nalézám. Nebe viditelné, modří a zlatem malované. Jeho nebeská světla jsou rukopisem lásky. Lásky, která nevlastní. Lásky, která není chtivá. Lásky, která po vás nechce, než abyste byli zde. Která zatímco prochází kolem, obdařuje vás věčností. Každé nebe má své odstíny, každé písmeno v rukopise má svou chvíli. Ve skutečnosti nejsou adresována mně. Pomalu je pročítám. A večer je zase vrátím zpět. Stačí vám takováto odpověď? Vystačíte si s cípkem modrého nebe? Bojím se, že se dostávám mimo vaše téma. Nerozumím zcela vaší otázce. Proč by naše dny měly mít zapotřebí nějakého smyslu? Abychom je zachránili? Ale ony to přece nepotřebují. Naše životy nejsou zmarněné, jsou od počátku ztrácené, okamžik za okamžikem nám unikají. Jedno slovo mi ve vašem listu vadí. Slovo „smysl“. Dovolte mi, abych je smazal. Pohleďte, co se nyní stalo s vaší otázkou, jak dobře teď zní. Lehce a svižně: Co vám dává život? Nyní je odpověď snadná: vše. Všechno, co nejsem já sám a co mi dává světlo. Všechno, co nevím a co očekávám. Očekávání je jako prostý květ. Raší na okrajích času. Je chudičký a uzdravuje ze všech chorob. Čas očekávání je osvobozující. Působí v nás bez našeho vědomí. Žádá jen, abychom ho nechali působit, potřebnou dobu, během nocí, jichž má zapotřebí. Jistě jste si toho všiml: naše očekávání – na lásku, na jaro, na odpočinek – bývají splněna neočekávaně. Jako by to, v co jsme doufali bylo vždy nečekané. Jako by vzorec očekávání vždy obsahoval ono nepředpokládané, nedoufané. Nečekat nic, jen nečekané. Toto poznání ke mně dolehlo zdaleka. Vědění, které není věděním, ale důvěrou, šepotem, písní. Dostalo se mi ho od mého jediného učitele, kterého jsem kdy měl: stromu. Ze šelestu podvečerních stromů. Učím se jako oni přijímat každý okamžik jako chvíli možného štěstí. Hořkost deště, bláznovství slunce, vším se sytí. O nic se nestarají a především ne o smysl. Očekávají, radostně a chvějivě. Stále. Na nás je vloženo břemeno světa. Na nás záleží, zda vyhasne či bude žhnout plamenem. Závisí na seménku ticha, na pozlaceném smítku – na vroucnosti našeho očekávání. Strom vyzařuje zelen. Tvář má zalitu sluncem. To mu každý den zcela stačí. Ba je to velkolepé. Vidět, kým je. Být tím, co vidí. Ztrácet se v knihách či v lese. Příroda pohltí knihu. Tráva přeroste myšlenku. Zeleň do sebe vsákne inkoust. Projít nějakou končinou je jako načerpat lásku. Jsme proměněni tím, čím procházíme. Krajina proudí naším nitrem. Vítr proniká do naší krve. Nebe nachází cestu k našemu srdci. Pozorujeme ptáky poletující v košaté koruně stromu. Volají na sebe a odpovídají si navzájem, stín tvoří skvrny na jejich zobácích. Malí prosebníci plní radosti, ukryti v královském plášti. Vezměme do prstů vyschlé tělo motýla, jež ulpělo na listu moruše. Umění chůze je uměním kontemplace. Zpočátku pozorujeme, co při cestě potkáváme, než se tím začneme stávat. Nejsme než prosvětleným přejitím krajiny. Jen jsme, sebou samými, mrtvým motýlem, jehož vítr proměňuje v prach. Už nebojujeme se vzduchem a jeho prázdnem, s anděly v prázdnotě. Jsme jako v příběhu, jež matka vypráví dítěti: „Když mi bylo tolik roků jako tobě, byla jsem tak maličká, že vítr mě v jednom rozhněvaném dni nadzvihl a odnesl hodně daleko, s mým červeným deštníkem, červeným jako jsou berušky, červeným jako slovo plné lásky, lásko moje.“ Svěřeni větru jsme v nejlepších rukou, nevinné nicoty každodennosti. Odnášeni pryč, opuštěni, znova uchopováni. Co dalšího? Práce: nicota. Myšlení: je ničím. Svět: je ničím. Psaní, které je prací, myšlením, světem: nicota. Zůstává láska, která nás pozdvihuje z toho všeho, aniž by nás z něčeho zachraňovala. Samota v nás vězí jako ostří hluboce vražené do těla. Nemůžeme je vyjmout, aniž bychom si způsobili okamžitou smrt. Láska samotu neruší. Vede ji k dokonalosti. Dává jí všechen prostor, aby žhnula. Láska než nic než toto žhnutí, až do bělostné světlosti plamene. Jako světlina uprostřed krve. Jako světlo uprostřed dýchání. Nic víc. A přesto se mi zdá, že celý život by se stal lehčím, kdyby se přiklonil k této nicotě. Lehkým, snadným: láska neodsouvá do stínu, co miluje. Nezastiňuje, protože se nesnaží chopit. Dotýká se, aniž by se zmocňovala. Dovoluje odcházet a přicházet zpět. Dívá se, jak krok za krokem se druhý vzdaluje, tak tiše, že neslyšíme vyhasínat zvuk jeho kroků v dálce: oslava nepatrného, chvála slabého. Láska přichází, láska odchází. Podle svého, nikdy ne podle našeho rytmu. Aby přišla, žádá si celé nebe, celou zemi, celý jazyk. Nesnesla by omezení na jeden určitý smysl. Neuměla by se spokojit se štěstím. Láska je svoboda. Svoboda a štěstí nejdou dohromady. Svoboda se nechává ráda doprovázet radostí. Radost je jako světelné schodiště našeho srdce. Vede vysoko nad nás, vysoko nad sebe samu: tam, kde nelze uchopit než neuchopitelné. Ano, už dávno tu není odpověď, jen zpěv. Ale copak se lze ptáků ptát na důvod jejich zpěvu?

pozn. překladatele:

Pokud vás tento text poněkud zmátl, připomínáme, že jde o uměleckou prózu a nikoliv o teologický traktát. Dovolíme si připojit ještě několik citací z předmluvy Maria Bertina v italském vydání díla (Ch. Bobin, Elogio del nulla, Troina, Servitium 2006), které snad mohou posloužit k lepšímu uchopení tohoto pozoruhodného textu.

„Když milujeme, překvapeně zjišťujeme, že nejsme ničím.“ Ch.B.

„Mluvím ve jménu nejmenších věcí. Snažím se jim naslouchat. Nesním o usmířeném světě. Takový svět by byl mrtev. /…/ Nehledám pokoj, ale radost, a věřím, že abych ji nalezl, je třeba ji hledat kdekoliv, neúnavně, a nejlépe uprostřed běžného života.“ (Ch.B., Autoportrét).

Život nepotřebuje, abychom mu připisovali další významy. Sám se děje v prostém žití, je stravován jako svíce, tak jako růže mystika Angela Silesia, která nepotřebuje důvody, aby vykvetla. Důvodem našeho života je život. Život sám nám nabízí vše. Vše, co nejsme my, vše, co neznáme a co kdesi očekává, nečekané. Světlo, které si proráží cestu tmou, které není tmou obsaženo, avšak potřebuje ji, aby mohlo být zjevné.
Lásce nemůžeme napomoci tak, že ji přizpůsobíme našim plánům, ale že jí dovolíme, aby se šířila, aby vše učinila jedním skrze plameny svého žhnutí.

Tento příspěvek byl publikován dne 11. 5. 2007 (Pátek) v 10.24 v rubrice Kultura. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .