Karmel Edith Steinové

Ponechme stranou etymologii pojmu kontemplace a jeho dějiny a připomeňme úvodem dávné přesvědčení pouštních otců a mnichů, že každý z nás je jistým způsobem „monachos„, tj. sám před Bohem. Kontemplace by pak byla hledáním tohoto místa, kde se dotýkáme této své poslední hloubky, vnitřního prostoru/jádra/středu duše či osobnosti. Kontemplace znamená dobrat se tohoto vlastního středu a odtud neustále pěstovat vztah s Bohem, či ještě jinak: žít „vnitřním“ životem, tj. takovým, který je schopen trvale čerpat z tohoto pramene naší identity a nechat jím přetvářet celou naši existenci k plnosti.

Kontemplace se ovšem stává také vnitřním zápasem, ve kterém proti sobě nestojí „svět“ a Bůh, svět vnější a vnitřní, ale spíše realita – a naše představy o ní, iluze, naše fantazijní světy, které snadno zaměňujeme s celkem skutečnosti, s Bohem. Kdo se chce cvičit v kontemplaci (tj. disponovat se k přijetí daru, jímž je kontemplace jako pohled na Boží skutečnost takovou jaká je), je nabádán, aby vycházel od toho, co je, ne od představ, jak by skutečnost kolem nás – i my sami – měla vypadat. Cvičit se v kontemplaci předpokládá učit se vnímat, co právě je, a rozlišit, co je nyní opravdu podstatné, co stojí za to, abych tomu věnovala čas a energii svého života – toto rozlišení ovšem bude darem.

Cvičení v kontemplaci tedy vyžaduje synergii lidské a Boží péče o vzájemný vztah: na jedné straně jsme v ní vedeni k tomu, abychom své představy ponechali na chvíli stranou a vůbec se učili vnímat „hluk“ jednotlivých rovin naší existence: nikoliv potlačovat svět našich myšlenek, citů, chování, ale prostě je neklást na prvé místo, které by mělo v životě člověka patřit Bohu. Tato vnímavost nám posléze umožní moci naslouchat tichému Božímu hlasu, onomu eliášovskému vánku, který s sebou nese zcela specifické poznání toho, kým jsme a kým je opravdu Bůh v životě člověka a světa. Moci tento tichý hlas Boží přítomnosti vnímat, je však již darem, o který prosíme tímto koneckonců velmi pokorným cvičením, které člověka staví tváří  v tvář vlastní nicotnosti. Rodí se v místě, kde touha člověka prohlédne k čemusi zcela zásadnímu – uprostřed této lidské křehkosti, v samém jejím jádru.

Kontemplace je tedy také péčí o dar: cvičit se v kontemplativním postoji znamená disponovat se k přijetí, „nechat, aby nás Bůh nesl“, tak jak to činili velcí konvertité a světci.

Co je oním darem? Terezie Avilská říká, že kontemplace s sebou nese poznání sebe, vlastní identity, a zároveň poznání onoho druhého pólu vztahu, který je Bůh. Nese s sebou poznání vlastního místa tváří v tvář bezpodmínečné lásce – zkušenost, kterou lze podle Terezie posléze i sdílet s druhými lidmi (vztahy k lidem jsou podle španělské mystičky vůbec výborným měřítkem autenticity našich duchovních zkušeností). Co se týče schopnosti slovně ji vyjádřit, zůstává zkušeností jen obtížně sdělitelnou, neboť patří do oblasti velmi intimního společenství s Bohem, jež je sice cílem lidského života,[1] na kterém však deskriptivní jazyk často troskotá a částečně sdělný se zdá být jednak sám životní příběh kontemplujícího (viz Dějiny duše Terezie z Lisieux), anebo jazyk poezie, symbolu, k němuž se uchýlila většina mystiků.

(upravený úryvek z delšího textu o kontemplaci a konverzi, který vyjde na podzim ve sborníku nakladatelství brněnského CDK)

Tento příspěvek byl publikován dne 26. 7. 2009 (Neděle) v 9.58 v rubrice Modlitba, kontemplace. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .