Anselm Grün
Rozumíme-li pokorou především postoj náboženský, pak s ní jistě nebudeme spojovat negativní asociace jako např. „hrbit se“, plazit se, vyhýbat se životním požadavkům, trpět falešnou skromností, kterou se maskuje utajovaný egoismus. Pokora není ctnost, kterou bychom si sami mohli vypracovat. Je to výraz zkušenosti Boha i naší vlastní skutečnosti. Být pokorný znamená sestoupit do vlastního humusu, do vlastní zemitosti. A toto důvěrné obeznámení s humusem (který je v nás) vede k humoru. Podstatným rysem pokory je to, že je klidná a že humorně zachází jak se skutečností svou, tak i se skutečností světa. Ale pokora popisuje i cestu ztroskotání, cestu od nulového bodu (kde se náš život jakoby rozpadá), čímž nás otvírá pro Boha. Jestliže se smíříme s tím, že cesta pokory je naší cestou k němu, neměli bychom neustále bojovat proti své přirozenosti, naopak bychom se mohli vzdát marného úsilí učinit se sami lepšími. Při duchovním doprovázení se velmi často setkávám s domněnkou, že musíme překonat své chyby; dosáhnout větší sebedůvěry, že musíme být silnější. Pak bývá člověk nadmíru zklamán, přese všechno stále přecitlivělý a zranitelný. Právě ztroskotání vlastních snah o stav klidné vyrovnanosti a bezpečí, sebedůvěry a síly, nás může otevřít pro pravého Boha a může nás učinit lidštějšími. /…/
Spiritualita řízená pokorou nevede k člověku, který by se činil záměrně bezvýznamný, který se omlouvá za to, že je vůbec na světě. Mnohem spíše nás pokora povede k vnitřní pravdivosti, k oproštěnosti a humoru. V humoru vězí tušení toho, že v nás smí být všechno, že jsme vzati ze země, a že se proto nemusíme ničeho pozemského děsit. Humor je smíření s naší lidskostí, zemitostí, chatrností…. Zatímco se humor smiřuje s realitou, a tím ji proměňuje, může pro nás být idealismus únikem před naší skutečností. Protože nejsme takoví, jací bychom rádi byli, unikáme do vysokých ideálů, rozvíjíme teorie duchovního života, které nemají s všední realitou nic společného…
„Člověk, který se smíchem vidí své chyby a který si s úsměvem uvědomuje svou popletenost s tupou hmotou, ti oba jsou na cestě k humoru; oba svým bystrozrakem poznávají nedokonalost tohoto světa, ale ne vzpurně či zoufale, ne nabručeně nebo chladně, nýbrž přese všechno milují tuto krásnou zemi a jsou nadšeni tajemným přesvědčením, že i to nedokonalé je nějak v pořádku.
Humor vyrostl v pozemské nedokonalosti a rozkvétá v lásce k světu. Ví, že něco je veliké a něco je malé. je natolik svobodný, že se nerozčiluje kvůli maličkostem. Jak velkým nedostatkem víry by bylo myslet si, že by všechno to lidské zmatené hemžení mohlo narušit velký Řád. Nelze to vše brát tak příliš vážně! Teprve pak jsme schopni odpovídat na všechno, co nám nebe sesílá, tak jak si to toto nebe přeje: klidně, v jádru nadšeně, s plnou důvěrou. …
z knihy A. Grüna Spiriutalita zdola vybrala a zkrátila sd