Karmel Edith Steinové

Anselm Grün

Pro mnichy je důležité, jak si konkrétně rozdělí den a jaká cvičení si ukládají. Na první pohled se to jeví jako okrajová záležitost. Ve skutečnosti se zde ale rozhoduje, zda se duchovní život podaří, či ne. Zdravá spiritualita vyžaduje zdravý životní styl.

„Otec Poimen řekl: U otce Pamba nacházíme trojí tělesná cvičení: denní půst až do večera, mlčení a mnoho tělesné práce“. Pomocí těchto cvičení dospěl Pambo ke své duchovní zralosti. Důsledné zachovávání těchto tří věcí jej proměnilo. Podobně se od jednoho anděla dozvídá Antonín, jak se může vydařit jeho život. Když se v rozmrzelé náladě ptá anděla, co má dělat, spatřuje někoho, kdo mu je velmi podobný: „Seděl tu a pracoval, poté vstal od práce a modlil se, opět se posadil a pletl lano, pak se znovu zvedl k modlitbě. A hle, byl to anděl Páně, který byl poslán, aby Antonína poučil a dodal mu jistoty. A slyšel anděla, jak říká: čiň to tak, a dosáhneš spásy. Když to uslyšel, byl naplněn velkou radostí a odvahou, a životem podle tohoto příkladu dosáhl spásy.“ Jasný denní řád, zdravá vyváženost modlitby a práce, sezení a stání, pletení lana a modlitba, to je cesta k vnitřnímu klidu. Vyjasňuje negativní pocity a dává do pořádku nitro člověka. 

O jiném cvičení máme zprávu u otce Jana: „O otci Janovi se vypráví, že vrátil z práce na sklizni nebo ze setkání se starci, nejdříve se věnoval modlitbě, rozjímání a zpěvu žalmů až doby, dokud se nevrátil do svého původního klidu“. Jan nedovolil emocím, které si přinesl z rozhovorů se spolubratry, volný rozlet v duši. Nejdříve věnoval čas modlitbě, aby si všechny emoce ujasnil. Jestliže si nezpracované emoce odnášíme s sebou domů a překryjeme je velkou aktivitou jakéhokoliv druhu, usadí se nám v nevědomí a odtud nám budou působit nejasnou nespokojenost. Jako máme uvést svůj vnější život do pořádku, tak to musí být i s naším myšlením. Neuspořádané myšlenky – jak říkají Otcové – mnicha matou a vydávají jej všanc jeho vášním. Kdo své myšlenky a pocity na sebe nechá volně působit, toho vnitřně nakazí. Aniž to postřehne budou jej ovládat nevědomé impulsy a on ztratí svoji svobodu.

O Janovi se vypráví ještě něco podobného: „Když se jednou vydal ve Sketis do kostela a slyšel tam, jak se několik bratří pře, vrátil se do svého kelia. Nejdříve je třikrát obešel a teprve potom vstoupil dovnitř. Někteří bratři, kteří ho pozorovali, ale nevěděli, proč to dělá, k němu přišli a ptali se.On jim odpověděl: Moje uši byly plné oné rozepře, proto jsem chodil kolem, abych je vyčistil, abych pak v klidu mohl vystoupit do svého kelia.“ Zde nebere Jan své myšlenky domů, aby si je zde vyjasnil. Osvobozuje se od nich ještě dříve, než přichází domů. Chození je pro něho způsobem, jak se osvobodit od negativních emocí, s kterými se setkal u hádajících se spolu bratří.

Každý večer se odehrává řada dramat, když se muži vracejí domů z práce a přinášejí s sebou celý chaos všech negativních pocitů ze zaměstnání. Ženy se těší na své vracející se muže. Ti mají ale plnou hlavu myšlenek z práce. A tak se neuskuteční opravdové setkání, partneři mluví do prázdna, ulevují si doma od problémů, které si přivlekli odjinud. Bylo by dobrým cvičením, jít cestou domů velmi rozvážně, dopřát si dost času, abychom se zcela vědomě osvobodili ode všech emocí získaných v práci. Pak se člověk může doma k rodině, která ho očekává, chovat svobodně a otevřeně, je pak schopný vnímat to, co vzrušuje lidi doma.

Od otce Antonia pocházejí slova: „Mnich by měl pokud možno představeným s důvěrou říkat, kolik udělá kroků a kolik vody vypije ve svém keliu, aby si byl jistý, zda tím nehřeší.“ Vnější utváření života je pro mnicha velmi důležité. Na tom se pozná, zda je zdravý nebo ne, zda skutečně hledá Boha, nebo jen sám sebe. Vnější řad napomáhá mnichovi k vnitřnímu pořádku. Očišťuje jeho myšlení, jeho pocity a vytváří prostor k tomu, aby i jeho nitro bylo jasné a průhledné.

Spiritualita starých mnichů má sílu formovat život. Dnes jsme v nebezpečí, že budeme o spiritualitě pouze psát. V konkrétním životě se však spiritualita neprojevuje, nemá žádnou sílu k tomu, aby formovala život. Když jsem kdysi trávil večer na jedné faře, nenapadlo faráře při večeři nic jiného, než pustit televizi. Říkal jsem si, tenhle člověk může zítra kázat, co chce. Když není v pořádku jeho život, nebude v pořádku ani jeho kázání a potom jeho spiritualita nemá žádnou cenu.

Mnišská spiritualita vytvořila kulturu života. Vyzývá nás, abychom i dnes svůj život naplnili duchovními hodnotami, abychom rozvíjeli životní duchovní kulturu, která bude vidět i navenek.
Cestou k duchovní životní kultuře bylo pro mnichy vždy konkrétní cvičení. Ponejvíce to byly rady, které dal jeden starý mnich mladému mnichovi, když se jej ptal na cestu k opravdovému mnišství.
„Jeden bratr, který žil společně s dalšími bratry, se ptal otce Besariona: Co mám dělat? Starec mu odpověděl: Mlč a nepoměřuj se s druhými.“ Mlčet a nesrovnávat se s druhými, by mělo být pro mnichy cvičením, které stačí. Jestliže to bude mnich důsledně dodržovat, pak se vytříbí jeho myšlení a cítění, pak bude na své cestě otevřený Bohu.

Jiné cvičení nám ukazuje Antonios. „Otec Pambo se ptal otce Antonia: Co mám dělat? Starec mu odpověděl: Nestav na své vlastní spravedlnosti, nelituj věci, která již minula, a cvič se ve zdrženlivosti jazyka a břicha.“ Opět jsou to konkrétní cvičení, která Antonios Pambovi uvádí. Nepředkládá mu žádnou komplikovanou duchovní konstrukci, ale posílá jej k běžným životním úkolům, při nichž se bude procvičovat a které jej uvedou do Božího tajenství i do tajemství lidského.

Vedle zdrženlivosti jazyka a břicha, vedle mlčení a postu je to ještě pokora, která se zde, jako i v jiných naučeních Otců, popisuje jako královská cesta k Bohu. Pokora je pro mnichy „největší ctností , neboť ona sama pomáhá člověku vystoupit z propasti, dokonce i tehdy, jestliže se hříšník podobá démonovi.“
Třetí cvičení spočívá v zajímavé radě nelitovat věci, která minula. Při přípravě ke zpovědi mi bylo stále zdůrazňováno, jak velmi důležitá je lítost nad hříchy. Jen ten, kdo lituje, může dosáhnout odpuštění. To je velmi správné. Ale mnohdy si myslíme, že Bohu prokazujeme laskavost, když jsme co nejvíce sklíčení, když se v lítosti děláme horšími a obviňujeme se. Zde dává Antonios jinou radu: Co je pryč, je pryč. Platí to pro minulé události, nemáme dodatečně rmoutit. Jsou pryč. Měli bychom se méně dívat na sebe a na naše selhání, ale více na Boha: „Bůh je větší než naše srdce a zná všecko“(1 Jan 3,20). Bůh ví o našem selhání. My budeme opět hřešit. Nejsme schopni za sebe ručit. Ale nesmíme dát hříchu nad sebou moc. Způsob, jak zbavit hřích moci nad námi, spočívá v tom, že jej ponecháme minulosti a nepřemýšlíme už o něm. Podáme ho Bohu a předáme této Antoniovy rady hovoří velká důvěra v Boží milost, v Boží milosrdenství, které zná naše srdce a rozumí mu.

(dokončení příště)

z knihy benediktina A. Grüna Nebe začíná v tobě, Zvon 1997.

Tento příspěvek byl publikován dne 18. 10. 2009 (Neděle) v 20.49 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .