Lidé nám dluží to, co si myslíme, že nám dají

Simone Weilová

Lidé nám dluží to, co si myslíme, že nám dají. Tento dluh jim odpustit.

Přijmout, že jsou jiní, než jak jsme je stvořili ve svých představách, znamená napodobit zřeknutí se Boží.

I já jsem jiná, než jak si samu sebe představuji. Poznání je odpuštění.

Být Kristu tím, čím je pro mě tužka, když se zavřenýma očima špičkou ohledávám stůl. Máme možnost být prostředníky mezi Bohem a tou částí stvoření, která je nám svěřena. Je třeba našeho souhlasu, aby skrze nás vnímal, co sám stvořil. Tento zázrak koná s naším souhlasem. Stačilo by, abych se dokázala stáhnout z vlastní duše, a stůl přede mnou by potkalo nedostižné štěstí být spatřen Bohem. Bůh v nás může milovat jen onen souhlas, s nímž se stahujeme, aby mohl projít, stejně jako se on, stvořitel, stáhl, abychom mohli být. Tato dvojí operace nemá jiný smysl než lásku, tak jako otec dává dítěti to, co dítěti umožní dát otci dárek k narozeninám. Bůh, který není nic jiného než láska, nestvořil nic jiného než lásku.

Existuje „odbohastředivá“ síla. Jinak by vše bylo Bůh. Člověku bylo dáno imaginární božství, aby se ho mohl zbavit jako Kristus božství skutečného.

Vzdát se. Napodobit to, jak se Bůh vzdal stvoření. Bůh se – v jistém smyslu – vzdává toho být vším. Musíme se vzdát toho být něčím. Toť pro nás jediné dobro.

Dokud nepochopíme, že máme dno, jsme bezednými sudy.

Povznesení a ponížení. Žena, která se pozoruje v zrcadle a strojí se, necítí hanbu, že samu sebe, nekonečnou bytost, co hledí na vše, vsazuje do omezeného prostoru. Stejně tak se pokaždé, když povznášíme své já (společenské já, psychologické já atd.), ať je to jak chce vysoko, omezením pouze na toto já nekonečně srážíme. Je-li já poníženo, víme, že tímto nejsme.

Krásná žena, která pozoruje svůj obraz v zrcadle, se může nepochybně domnívat, že je právě tím. Ošklivá žena ví, že tím není.

Úryvky z knihy Simone Weilové Tíže a milost

Zanechte komentář