Rodíme se a žijeme naruby

Simone Weilová

Rodíme se a žijeme naruby, neboť se rodíme a žijeme v hříchu, který je převrácením hierarchie. Prvním krokem je obrácení. Konverze.
Jestliže zrno nezemře… Musí zemřít, aby uvolnilo energii, kterou v sobě nese, a vznikly tak její nové kombinace.
Stejně tak musíme zemřít my, abychom uvolnili spoutanou energii, získali energii schopnou přimknout se k pravému vztahu věcí.
Nesmírnou obtíží vykonat sebemenší čin, kterou často pociťuji, mi byla prokázána laskavost. Neboť tak mohu běžnými činy a bez upoutávání pozornosti postupně odřezávat kořeny stromu. Ať jsme jakkoli odpoutáni od mínění, obsahují neobyčejné činy stimul, který jim nelze odejmout. Obyčejné činy ho neobsahují. Setkat se s neobyčejnou obtíží při vykonávání obyčejného činu je laskavost, za niž je třeba být vděčný. Nesmíme žádat odstranění této obtíže, nýbrž prosit o milost, abychom ji dokázali využít.

Obecně si nepřát zmizení žádné z našich těžkostí, ale milost, která je přetváří.
Fyzické utrpení a nouze je pro odvážného člověka často zkouškou odolnosti a duševní síly. Dá se jich však využít lépe. Nechť tím tedy pro mě nejsou. Nechť jsou hmatatelným svědectvím o lidské bídě. Nechť je podstupuji zcela pasivním způsobem. Ať se stane cokoliv, jak bych kdy mohla považovat neštěstí za příliš velké, když uštknutí neštěstí a ponížení, k němuž odsuzuje, umožňují poznat lidskou bídu, poznání, které je branou veškeré moudrosti?

Radost v Bohu. V Bohu skutečně je dokonalá a nekonečná radost. Má účast nemůže nic přidat, má neúčast nic ubrat na skutečnosti této dokonalé a nekonečné radosti. Co potom záleží na tom, zda se jí účastním, či ne? Vůbec na tom nezáleží.

Úryvky z knihy Simone Weilové Tíže a milost

Zanechte komentář