Karmel Edith Steinové

W. Stinissen

„Člověk se nesmí spokojovat s Bohem vymyšleným“, píše Mistr Eckhart, „neboť jakmile pomine myšlenka, pomine i tento Bůh. Je třeba mít skutečného Boha, který stojí vysoko nad myšlenkami lidí.“
Bůh ke mně přichází ve skutečnosti. Skutečnost je nositelkou Boha, je jeho svátostí. Jméno, které Bůh dává sám sobě, „jsem, který jsem“(Ex 3,14), ho spojuje se skutečností. Bůh není v mých snech či v mých iluzích, nýbrž pouze ve skutečnosti.
Pro Boha je těžké, aby ve mně působil, jestliže si myslím, že jsem někdo jiný, než kdo doopravdy jsem: Bůh může používat nástroje jen tehdy, když nástroj uzná, že je tím, čím je. Jestliže si psací stroj o sobě myslí, že je rozhlasový přístroj, a pokouší se také tak chovat, nikdy nic nenapíše. Bůh se ke mně chce přiblížit v mé skutečnosti. Opouštím-li skutečnost, nepostavím-li se nikdy tváří v tvář svému pravému já a nikdy se neodvážím být sám sebou se svými možnostmi i omezeními, pak se s Bohem nesetkám.
Je to velká věc vstoupit do svého života, zcela jej akceptovat a brát jej vážně. Skutečnosti se podobá kosmickému tanci. Přestaňme se jí bránit a místo toho se s ní pusťme do tance. Dejme se tancem uchvátit a přestaňme se ptát, kam nás dovede.
Jsme lidé a buďme za to vděční. Jak je velké být člověkem nám ukázal Bůh tím, že se sám člověkem stal.
Člověkem můžeme být dvěma způsoby: tím, že jsme mužem či ženou. Bůh sám zvolil pro nás jednu z těchto dvou možností. Jaké štěstí, že nepřenechal volbu nám! Dostalo se nám přesně toho, co je pro nás nejvhodnější. Kolik problémů by bylo vyřešeno jen tím, kdybychom hned od začátku akceptovali své pohlaví. Bůh nám stvořil tělo a duši. Nemůžeme být sebou samými, když jednu polovinu svého já odvrhneme. Každý z nás má rodiče, zážitky z dětství, máme – anebo nemáme – životního druha, jsme zdraví či nemocní. To všechno je naše skutečnost, a pouze ona nám zprostředkovává Boha. Nikdy nemůžeme nalézt Boha mimo skutečnost.
Nepočínáme si často tak, jako bychom v kapse nosili obrázek, který jsme si sami namalovali a teď ho zamilovaně svíráme v ruce? Nevidíme skutečnost, protože hledáme něco, co se podobá našemu obrázku. To ovšem nikdy nenajdeme, protože to existuje pouze v naší fantazii. Bůh není ani fantazie, ani namalovaný obrázek. Bůh je ten, koho ustavičně potkávám ve své vlastní skutečnosti. Otevřít se realitě a akceptovat ji, to je setkat se s Bohem. Kdo to zkusil, ví, že to tak je. Je nekonečně osvobozující být zcela sám sebou, s naprostou důvěrou spočívat ve svém osudu, tj. v rukou Božích.
Každý z nás je tím, čím mu bylo určeno být. Nikdo nepotřebuje pošilhávat napravo či nalevo a srovnávat se s jinými. Musím se spřátelit se svým vlastním „životním tepem“. Pokouším-li se žít „tepem“ někoho jiného, zvrátí se všechno ve zmatek a lež. Žádný velký mistr nešel cestou někoho jiného, šel pouze vlastní cestou. Ježíš naplnil svůj život. Přijal svůj osud, zcela a naprosto. Následovat Mistra neznamená že musím dělat přesně všechno jako on, kopírovat svůj život podle něj. Ježíš mě chce naučit akceptovat můj vlastní život. Podstatně pro mne je, abych zaujal to místo, k němuž jsem byl povolán. A co když mám pocit, že mi nebylo vykázáno žádné místo? Pak mi nezbývá než zůstat stát v plném přesvědčení, že Bůh tomu tak chce a že mým štěstím je stát zcela klidně na místě, kam jsem byl postaven. Stojí nás velké utrpení, pokud odmítáme s upřímným srdcem přijmout svou skutečnost. Není smutné, že jsme si zvolili trápení místo toho, abychom už zde na zemi prožívali předzvěst nebe? Kdo se přestane vzpírat skutečnosti a naopak dá životu volný průběh, takový člověk je šťastný a svobodný a dostane se mu už předem trochy nebeského života.
Kupodivu právě naše touha po nebi způsobuje, že nebe ztrácíme. Nikoli proto, že je na této touze něco špatného. Vždyť touha patří k naší přirozenosti. Jenže mi ji chápeme naprosto mylně. Myslíme si, že bezpečí, pravda a láska, po nichž toužíme, jsou někde jinde, daleko odtud, zatímco by stačilo sestoupit do konkrétní skutečnosti, která je naše. Hledáme brýle – a máme je na nose. Jsme tak dalekozrací, že nikdy nevidíme to, co nám leží u nohou. Chceme vždycky pít něco jiného, než máme na stole, místo abychom pili z poháru, který je nám podáván až k ústům a nabízí se nám, abychom jej s odevzdaností vyprázdnili až a do dna.

Tam, na dně poháru, leží odpověď na naše otázky i řešení našich problémů. Odvážíme se vejít do svého nitra a bez reptání setrvat na místě, které nám bylo přiděleno? Zpovzdálí se nám skutečnost zdá být strašná. Když se však do ní vrhneme, jeví se nám často v mnohem jasnějším světle.

z knihy W. Stinissena Putování k Pravdě (Karmelitánské nakladaelství 1998)

Tento příspěvek byl publikován dne 10. 2. 2010 (Středa) v 9.54 v rubrice Doporučená četba. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .