Simone Weilová
Každý čin posuzovat ne z hlediska předmětu, nýbrž podnětu. Ne: za jakým účelem? Ale: odkud se to bere?
„Byl jsem nahý, a oblékli jste mě.“ Tento dar je jednoduše známkou stavu, v němž se nacházely bytosti, které tak jednaly. Byly v takovém stavu, že se nemohly ubránit, aby nenakrmily ty, kteří hladověli, neoblékly ty, kteří byli nazí; nečinily tak nikterak pro Krista, nedokázaly to neudělat, neboť v nich byl Kristův soucit. Stejně jako když svatý Mikuláš putoval se svatým Kasiánem ruskou stepí, aby se setkal s Bohem, a nemohl si zabránit, aby nezmeškal čas schůzky, protože pomáhal jednomu mužikovi uvolnit zapadlý vůz. Takto vykonané dobro, téměř sobě navzdory, téměř se studem a výčitkami, je čisté. Každé naprosto čisté dobro se zcela vymyká vůli. Dobro je transcendentní. Bůh je Dobro.
„Neboť jsem hladověl, a ujali jste se mne.“ Kdypak, Pane? Nevěděli to. Nesmí se to vědět.
Bližnímu nepomáhat pro Krista, ale Kristem. Nechť já zmizí tak, aby Kristus prostřednictvím naší duše a našeho těla pomohl bližnímu. Být otrokem, jehož pán posílá, aby pomohl tomu či onomu nešťastníkovi. Pomoc pochází od pána, ale směřuje k nešťastníkovi. Kristus netrpěl pro svého Otce. Trpěl pro lidi z vůle Otce.
O otrokovi, který se chystá pomoci, nemůžeme říci, že to dělá pro svého pána. Nedělá nic. Kdyby měl jít až k nešťastníkovi po hřebech, naboso, a trpěl by, nedělal by nic. Neboť je otrokem.
„Jsme jenom služebníky,“ neboli: nic jsme neudělali.
Nejít k bližnímu pro Boha, ale být Bohem tlačen k bližnímu jako je šíp směřován lukostřelcem do terče.
…
Ve všem je čistou radostí jedině to, co k nám přichází zvenčí, nezištně, nečekaně, jako dar osudu, který jsme nehledali. Obdobně se to má se skutečným dobrem, které k nám může přijít jen zvenčí, nikdy naším úsilím. V žádném případě nemůžeme vytvořit něco lepšího, než jsme sami. Proto úsilí doopravdy napřažené k dobru nemůže vést k cíli; to až po dlouhém a neplodném vypětí, jež ústí v zoufalství, kdy už nic nečekáme, přichází zvenčí dar jako zázračné překvapení. Toto úsilí zničilo část falešné plnosti v nás. Rozhostila se v nás božská prázdnota, plnější než plnost.
Boží vůle. Jak ji poznat? Ztišíme-li své nitro, umlčíme-li všechny touhy, všechny názory a budeme-li myslet s láskou, z celé duše a beze slov: „Buď vůle tvá,“ pak to, co následně nejistě cítíme, že bychom měli udělat (i kdyby to měla být v některých ohledech chyba), je Boží vůle. Neboť žádáme-li ho o chléb, nedá nám kamení.
Úryvky z knihy Simone Weilové Tíže a milost.