Karmel Edith Steinové

Překlad Prvních komnat spisu Vnitřní hrad napsaného Terezií od Ježíše v r. 1577 byl pořízen pro potřeby večerů četby z děl klasiků velkých duchovních tradic. Vychází z edice připravené Tomásem Alvarezem (Monte Carmelo, Burgos 1990), ze španělštiny přel. -dč-
První komnaty

Kapitola první

1 Když jsem dnes našeho Pána snažně prosila, aby promluvil namísto mne, protože jsem nepřicházela na to, co říci, ani jak naplnit úkol mi přidělený, napadlo mne, co nyní řeknu, abych tomu všemu dala nějaký základ: totiž že naši duši si lze představit jako hrad z jediného diamantu či velmi čirého křišťálu, kde je mnoho příbytků, tak jako je mnoho příbytků v nebi. Jestliže to dobře uvážíme, sestry, duše spravedlivého není nic jiného než ráj, v němž Bůh, jak sám říká, nachází svoje potěšení.[1] Jaký asi bude takový příbytek, když v něm má zalíbení tak mocný, moudrý a vzácný král oplývající dobrem? Nenalézám, k čemu bych přirovnala onu velkou nádheru duše a její veliké možnosti. Naše mysl, ať sebebystřejší, ji sotva pochopí, tak jako nedokáže postihnout Boha, který – on sám to říká – nás stvořil k svému obrazu a podobě.[2]
Jestliže se věci mají takto, nevím proč se vyčerpávat snahou vystihnout krásu hradu, neboť je-li mezi Bohem a hradem týž rozdíl jako mezi Stvořitelem a jeho stvořením (a hrad je přeci stvořením), stačí říci, že hrad je vytvořen k obrazu Jeho Veličenstva, abychom pochopili kousíček z oné velké důstojnosti a krásy duše.
2 Je to velká škoda a nedostatek, že z vlastní viny nerozumíme sobě samým a nevíme, kdo jsme. Nebyla by to hanba, dcery moje, kdyby se někoho ptali, kdo je, a on by neuměl odpovědět, a nevěděl by ani, kdo je jeho otec a matka a z jaké pochází země? Jestli by toto bylo považováno za hroznou nevědomost, ještě horší je, když se nesnažíme poznat, kdo jsme, a jen tak přebýváme v tělech a jen tak zhruba víme, že máme duši, protože jsme to zaslechli a protože nám to říká víra. Avšak jen zřídka uvažujeme o tom, jakého dobra by mohla dosáhnout duše, kdo v ní přebývá nebo jak velkou má cenu, a odtud plyne naše malá péče o šlechtění její krásy: všechno nás táhne k tomu, abychom se starali o obrubu, do níž je drahokam zasazen, či o vnější ochranný val, jímž jsou naše těla.[3]
3 Představme si tedy, že tento hrad má, jak už jsem řekla, mnoho příbytků, z nichž některé se nacházejí nahoře, jiné dole, další po stranách nebo uprostřed a v samém středu se nachází ten hlavní, v němž se odehrává nejskrytější setkání duše s Bohem.
Toto přirovnání vám má být ku prospěchu. Kéž by je Bůh mohl použít a dal vám skrze ně pochopit, které milosti duším obvykle uděluje a jaké jsou mezi nimi rozdíly, alespoň nakolik jsem tomu byla schopna porozumět já sama – neboť je mnoho milostí a nikdo je nepochopí všecky, zvlášť když je někdo tak k ničemu jako já. Až vám Bůh takové milosti dopřeje, bude vám velkou útěchou vědomí toho, že je něco takového vůbec možné, a ten, komu se podobných milostí nedostane, může chválit Jeho dobrotu. Tak jako nám neškodí rozjímat o věcech, které se dějí v nebi a jimž se těší blahoslavení, ale naopak se to může stát zdrojem naší radosti a snahy dosáhnout jejich potěšení, nemůže nám uškodit ani vidět, že je opravdu možné, aby už v tomto vyhnanství byl Bůh ve spojení s nějakými páchnoucími červy[4], – a milovat Jeho tak velikou dobrotu a tak nezištnou lásku. Tomu, kdo se zdráhá pochopit, že Bůh může udělit takovou milost v tomto vyhnanství, jistě velice schází pokora a láska k bližnímu. Proč bychom se neměli radovat z toho, že Bůh dává tuto milost některému našemu bratru, když mu nic nebránilo v tom, aby ji udělil i nám a aby Jeho Veličenstvo dávalo pochopit svou velikost komukoliv? Proč se neradovat z milosti jako slepý, kterému byl navrácen zrak, když se apoštolové ptali, zda nevidí pro své hříchy či hříchy svých předků?[5] A tak se stává, že uděluje milosti ne proto, že by ti, kterým je dává, byli svatější než ti, kterým je nedal, ale uděluje je, aby byla poznána jeho velikost, jak vidíme u svatého Pavla a Magdalény, a také proto, abychom ho ve stvoření chválili.
4 Někdo by mohl říci, že se to zdá nemožné a že je dobré nepohoršovat slabé. – Ať si tomu někteří třeba nevěří, horší by ale bylo, kdyby bránili těm, kterým se dostává milostí, z nichž by mohli mít užitek. Vždyť jim přinesou radost a povzbuzení k tomu, aby více milovali toho, který jim uděluje tolik milosrdenství ze své veliké moci a vznešenosti. Vím, že mluvím k těm, jimž nehrozí nebezpečí, že by neuvěřily, protože jsou plně přesvědčeny o tom, že projevy Boží lásky jsou ještě mnohem větší. Kdo tomu nevěří, nezakusí je na vlastní kůži,[6] protože Bůh má za dobré přátele ty, kteří si nekladou podmínky. A nepřihodí se to, sestry, když vás Bůh nepovede touto cestou.
5 Vraťme se tedy k našemu nádhernému a útěšnému hradu a podívejme se nyní, jak do něj můžeme vstoupit.
Vypadá to, jako bych říkala nějaký nesmysl: neboť jestliže oním hradem je duše, je jasné, že není kudy vstoupit, protože jsme to my sami, a zdá se tedy nesmyslné říkat někomu, aby vstoupil do místnosti, ve které už se nachází. – Ale je třeba, abyste pochopily, že není přebývání jako přebývání, že mnoho duší obchází kolem hradu[7] s jeho různými hlídači a ani za nic nevstoupí dovnitř, natož aby věděly, co všechno ono vzácné místo obsahuje, kdo v něm přebývá nebo kolik různých prostor tam lze najít. V některých knihách o modlitbě už jste četly radu, aby duše vstoupila do vlastního nitra[8], a o to tedy jde.
6. Před nedávnem mi jeden velký učenec říkal,[9] že duše, které se nemodlí, jsou jako ochrnutá či zchromlá těla, která sice mají nohy i ruce, ale nemohou jimi hýbat – a stejně tak existují duše nemocné a navyklé zabývat se vnějšími věcmi do té míry, že jim není pomoci, neboť je nepravděpodobné, že by mohly vstoupit do vlastního nitra. Už si tak zvykly zabývat se havětí a zvířaty, která se pohybují v podhradí, že se jim začaly podobat, a to i přesto, že jsou od přirozenosti obdařeny takovým bohatstvím a možností vést rozhovor s nikým menším, než je sám Bůh. A jestli se tyto duše budou snažit porozumět své veliké bídě a nenapraví se, promění se v solné sloupy, protože se neobrátily do sebe, tak jako se proměnila Lotova žena, protože se – naopak – obrátila.
7 Rozumím tomu tak, že vstupní branou do tohoto hradu je modlitba a rozjímání.[10] Netvrdím, že modlitba vnitřní znamená víc než modlitba ústní,[11] ale má-li jít o modlitbu, je třeba i rozjímat. Když si někdo nevšímá, s kým mluví, o co prosí, kdo je ten, který žádá, a ten, od koho to žádá, nemůže být podle mě o modlitbě ani řeč, i když při tom hodně pohybujeme rty. Někdy půjde o dobrou modlitbu i v případě, že ji podobné úvahy doprovázet nebudou, protože stačí, když se nad tím člověk zamyslí jindy. Má-li však někdo ve zvyku mluvit s Boží Velebností jako s nějakým otrokem, aniž by pomyslel na to, zda promlouvá dobře nebo špatně, spokojen s tím, co mu přijde na jazyk, a přesvědčen o tom, že to umí, když už se to mnohokrát pomodlil, nejde podle mého názoru o modlitbu, a kéž Bůh nedopustí, aby se tak někteří křesťané chovali. Mezi vámi, sestry, se doufám nic podobného ve vztahu k Bohu nepřihodí, protože jste zvyklé zabývat se vnitřními věcmi, což vás chrání před upadnutím do takové zvířeckosti.[12]
8 Neobracím se tedy k chromým duším, které jsou ve velkém nebezpečí, že je potká smutný osud, pokud k nim sám Pán nepošle někoho, aby se probudily – jako k muži, který ležel třicet let u rybníka. Mluvím k těm, které nakonec vstupují do hradu, a přestože se dobře vyznají ve světě, touží po dobru a čas od času se odporoučí našemu Pánu a uvažují o tom, kdo jsou, i když ne příliš zevrubně. Někdy se jim stává, že jsou celý měsíc ponořeny do tisíce záležitostí k vyřízení a jejich myšlenky se jimi při modlitbě téměř neustále zaobírají, neboť kde je poklad, tam je i srdce. Jindy si však dávají předsevzetí zbavit se rozptýlení a takové poznání o sobě samém je velmi dobré, tak jako když nahlédnou, že svým chováním nesměřují ke vstupní bráně hradu. Nakonec vstupují do prvních, nejníže položených příbytků, avšak spolu s nimi do hradu vchází mnoho různých potvůrek, které duším brání vnímat krásu příbytků a spočinout. Už jenom to, že se jim podařilo vstoupit dovnitř, je však důležité.
9 Takový vstup se vám, milé dcery, může zdát neomalený a nemístný, neboť vy k takovým duším díky Pánově milosti nenáležíte. Musíte mít trpělivost, jinak bych neuměla vyložit některé hlubší záležitosti kolem modlitby, tak jak jsem jim sama porozuměla, a prosme Pána, aby se mi podařilo říci vůbec něco, protože to, co bych si přála, abyste pochopily, je dosti těžké, jestliže k tomu některé schází vlastní zkušenost. Kdo ji máte, uvidíte, že jisté věci ovšem nelze obejít. Kéž by se Bohu v jeho velkém milosrdenství zalíbilo, aby nás jich uchránil.

Tento příspěvek byl publikován dne 10. 3. 2007 (Sobota) v 19.23 v rubrice Karmelitánská témata. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .