O tichu
„Ti, kteří umí být trochu zticha, by měli vyhledat další, kteří milují ticho a vytvářet s nimi ticho a pokoj pro druhé. Měli by vychovávat své děti, aby nekřičely. Děti jsou přirozeně klidné, když jsou samy a když nejsou už od kolébky přivykány stát se občany národa, v němž všichni křičí.“ …
Když jste dospěli k vnitřnímu tichu, můžete ho vnášet do světa a modlit se kdekoliv. Ale jako není možné naučit se vnitřní askezi bez konkrétního a vnějšího sebezáporu, právě tak není možné mluvit o vnitřním ztišení tam, kde neexistuje vnější ticho. ….
… Když umlkne náš jazyk, můžeme v tichu lesa spočinout. Když umlkne naše představivost, les k nám promluví o své neskutečnosti a o skutečnosti Boha. Ale když zmlkne i naše mysl, les se náhle stane nádherným a vyzařuje Boží skutečnost: nyní chápu, že stvoření, které se nejprve zdálo zjevovat Boha skrze pojmy a pak se ho právě skrze ony pojmy zdálo zahalovat, se konečně zjevuje v něm, v Duchu svatém. A my, kteří jsme v Bohu, se nalézáme sjednoceni v něm, se vším, co v něm má počátek. To je modlitba, to je sláva!
T. Merton, Znamení Jonášovo
Tento příspěvek byl publikován
dne 1. 6. 2007 (Pátek) v 10.35 v rubrice Modlitba, kontemplace.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
