Následující příspěvek je souhrnem pracovních poznámek k několika otázkám, které se vynořily při studiu třetích a čtvrtých komnat Vnitřního hradu. Máte-li dojem, že ve vašem duchovním životě nacházíte jiné odpovědi nebo vás napadají doplňující otázky, budu/budeme velmi rádi, když se o ně podělíte (třeba pomocí tohoto zápisníku).
Honza Z.
Dále do Hradu, dále?
Dar přibližovat se k Pánu skrze meditaci nedostává každý. Možná jsem zprvu zkoušel objevovat tajemství hradu své duše jen ze zvědavosti. Jak poznám přirozené překážky spojené s průchodem úvodních komnat od „jemného naznačení shůry“, že tichá meditace není cestou pro mne? Je každá duše zařaditelná do struktury komnat? Přesněji řečeno: může i člověk nejdoucí cestou tiché meditace čerpat poučení a pomoc z Tereziiných slov?
Do jaké míry může být naše duchovní cesta podobná Tereziině?
Zdá se, že každý má svou vlastní cestu, která se může od Tereziina popisu v mnoha rysech lišit. Existují milníky, které musí každá duše překonat, ale jejich vnímání může být velmi individuální.
Sice existují nenadálé „ochutnávky“ komnat vyšších a z kterékoliv komnaty lze „klesnout“ až mimo Hrad, přesto každý prochází postupným vývojem. Velikost „pokroku“ nemusí záviset na naší snaze.
Terezie doporučuje najít si duchovního vůdce, jehož vůli budu bezpodmínečně plnit. Co to přináší?
Jde hlavně o schopnost s důvěrou se někomu odevzdat. Pozor – přijetí cizí vůle ještě neznamená odložení zodpovědnosti za svoje jednání. Také se nemám stát lhostejným vůči sobě, ale aktivně (s rozvahou a pokorou) přijímat vůli někoho blízkého. Někdy se možná podaří pochopit vůdcovu radu a sjednotit svou vůli s jeho. Tím získáme určitou moudrost. Když však radu nepochopíme a přesto se jí pokoušíme řídit, cvičíme se v důvěře a trpělivosti, což je v této fázi ještě důležitější.
Jak pohlížíme na souputníky?
Spořádaného návštěvníka třetích komnat mohou rozčilovat drobná selhání jeho bližní, která on sám již s námahou před nedávnou dobou překonal – řešením je větší pokora a vědomí neexistence zásluh.
Co znamená milovat?
„Láska nespočívá ve velkém potěšení, ale ve veliké rozhodnosti ve všem dělat radost Bohu.“
Tyto komnaty jsou místem různých druhů radostného pocitu z blízkosti Pána. Některé potěšení je umožněno naší soustředěnou snahou a jiné je čistě nezaslouženým darem od Boha. Příjemné pocity ale nejsou cílem naší duše a je potřeba na nich nelpět. Pokusme se rozlišovat mezi cílem duchovní cesty a cílem našeho každodenního snažení. Krátkodobé snažení má většinou jasný, pochopitelný cíl. Pokud je nám jeho dosažení příjemné nebo užitečné, počítejme s určitou mírou sobeckosti při jeho sledování. Cíl duchoví cesty naštěstí zůstává skrytý. Nemůžeme ho z naší perspektivy nijak uchopit. Tím pádem se o něj nemůžeme snažit přímo. Jdeme k němu jaksi bokem a to nás chrání před sebestředností. Může nás motivovat jen tehdy, když jsme učinili první krok víry – rozhodli se následovat něco mimořádného a přesažného. Lidský prožitek láskyplného vztahu je nám určitou předchutí a vodítkem. Tušíme, že nám jde o bytí v úzkém vztahu s Bohem. Tušíme, že v takové blízkosti bude radost, ale začít sledovat nějakou současnou nedokonalou představu radosti by bylo nesmyslné.
Není „ticho a řád kláštera“ nutnou podmínkou meditace?
Neochraňují pravidla před možnými zblouděními např. k nezdravému životnímu stylu?
Nevzniká při okoušení hluk?
Terezie mluví o překvapení, která jí přináší objevování Hradu.
Při prvotních pokusech o vnitřní ticho mi zdálo, že moje duše nemá žádnou strukturu.
Hrad nabízí vodítko, jak tu strukturu objevit a prozkoumat. Jaké stavební kameny ale tato struktura používá? Jsou to pojmy, slova, představy, vzpomínky, pocity? Nevytváří manipulace právě s těmito kameny hodně hluku? Jak je to s prázdnotou? Je prázdno branou k nadpřirozeným pravdám a zážitkům nebo jen další slepou uličkou? Může dojít k rozštěpení mysli a pozornosti. Pozornost zůstává v Hradu a myšlenky „tančí venku“, přinášejí různé pocity, obestavují tichou prázdnotu ve středu.
Motivace – proč vůbec meditovat?
Proč se rozhodout pro prodlévání v „očekávajícím tichu.“? Protože: Má to dobrý vliv i na náš činný život… Schopnost „setrvávat před Bohem“ je chvályhodnou dovedností duše a lze se v ní zdokonalovat… Bůh nás miluje a touží po naší blízkosti – meditace je nejzřetelnější možné otevření se jeho přítomnosti – nezáleží na našich pocitech během meditace… Mnoho dalších nápadů…