Vnitřní hrad (První komnaty) – kapitola druhá

Kapitola druhá
1 Dřív než pokročím dál, chtěla bych, abyste uvážily, jaký to bude pohled na tento zářící a nádherný hrad, na onu východní perlu, na onen strom života vyrůstající ze samých živých vod života, kterým je Bůh[1] – když upadne do smrtelného hříchu. Neexistují temnější temnoty, nic není tak temného a černého jako taková duše. Slunce, které jí dodávalo oné záře a nádhery, jako by tu nebylo, protože i když stále zůstává ve středu duše, ta na jeho záři nemá účast, a přitom si uchovává schopnost radovat se z Jeho Veličenstva právě tak, jako je krystal schopen odrážet sluneční paprsky. V tom stavu jí nic neprospívá a jakákoliv dobrá díla, která koná, nejsou k žádnému prospěchu, protože přetrvává ve stavu smrtelného hříchu a její skutky nepramení v Bohu, který činí naši ctnost ctností, a když se od něj oddělujeme, nemůže to být jeho očím milé, takže nakonec záměrem toho, kdo je ve smrtelném hříchu, není potěšit Boha, ale zalíbit se ďáblovi, a protože ďábel není než temnota, duše se také stává temnou.
2 Znám jednu osobu,[2] jíž chtěl Pán ukázat, jak vypadá duše, když smrtelně zhřeší. Ta osoba se domnívá, že kdyby tomu lidé rozuměli, nebylo by možné, aby hřešili, i kdyby je mělo stát sebevětší námahu utíkat před různými nástrahami. A proto se velice snažila, aby tomu ostatní porozuměli, a tak to sděluji i vám, dcery, abyste se velice modlily k Bohu za ty, kteří se nacházejí ve stavu plném temnoty, neboť takové je i všecko, co dělají. Jako z velmi průzračného pramene vycházejí stejně čisté pramínky, tak i duše v milosti koná skutky Božímu zraku i lidem velmi milé, protože vše pochází z pramene života, kde je duše zasazena tak jako strom u vodních proudů[3], a nemohla by přinášet svěžest ani nabízet dobré plody, kdyby tu nebyla vkořeněna, živena a chráněna před uschnutím. A tak vše, co vyjde z duše, která se z vlastní viny od tohoto pramene oddělí a usadí se u jiných, velmi černých a páchnoucích vod, bude právě tak zkažené a nečisté.
3 Je třeba zde uvážit, že pramen či zářící slunce, které se nachází ve středu duše, nepřichází o svou zář a nádheru, jež v ní stále zůstává. Nepozbývá své krásy, ale je jako nádherný drahokam vystavený slunci, přes který přehodíme velice tmavý kus látky; i když se do něj bude slunce dál opírat, krystal samozřejmě nezazáří svou nádherou.[4]
4 Ach duše vykoupené krví Ježíše Krista! Kéž byste porozuměly a měly samy nad sebou slitování! Jak je možné, že se nesnažíte strhnout látku zakrývající drahokam? Vždyť jestli váš život takto skončí, už se nikdy nevrátíte k tomu, abyste se mohly těšit z onoho světla! Ach Ježíši! Jak hrozné je vidět duši, která se o sebe nestará! Jak to dopadne s ubohými příbytky jejího hradu, jak rozrušeny jsou její smysly, čili ti, kdo hrad obývají! A její schopnosti, které tu jsou správci, majordomy a stolníky, jak zaslepeně a špatně tu vládnou! Vždyť jaké plody by mohl nést strom, který je zasazen v ďáblovi?
5 Slyšela jsem jednou jednu duchovní osobu říkat, že se nediví tomu, co dělá ten, kdo se nachází ve stavu smrtelného hříchu, ale spíše tomu, co ještě nedělá. Bůh ať nás osvobodí od tak velkého zla, jediného zla, které si zde na zemi zaslouží opravdu takové jméno a vede k dalšímu, věčnému zlu bez konce. Toho bychom se, dcery, měly bát a prosit Boha ve svých modlitbách, neboť jestliže On nestřeží naše město, nadarmo se namáháme, jsme pouhé nic.
Ta osoba mi řekla, že z milosti, kterou jí Bůh udělil, vytěžila dvojí užitek. Prvně velikou bázeň, aby ho neurazila, a tak ho stále prosila, aby ji nenechal upadnout s tak hroznými následky. Také tu našla zrcadlo pokory, když viděla, jak dobré věci, které děláme, nemají svůj počátek v nás samých, ale v onom prameni, kde je zasazen strom našich duší, a z onoho slunce, které dává teplo našim skutkům. Viděla to tak jasně, že když dělala cokoliv dobrého či když viděla, jak se něco dobrého dělá, přicházel jí na mysl zdroj té dobroty, a chápala, že bez této pomoci nezmůžeme nic, a odtud pak přistupovala k chvále Boha a obvykle přitom zapomněla na sebe a na to, co dobrého snad vykonala.
6 Kdyby nám, sestry, tyto dvě věci utkvěly, čas, který tu vy věnujete čtení a já psaní, by nebyl ztracený. Jsou to věci, které učenci a vzdělaní lidé dobře vědí, ale nechápavost nás žen si žádá, aby byly vyřčeny.
7 Věci nitra jsou pro naše chápání tak zastřené, že když někdo ví tak málo jako já, nutně řekne mnoho zbytečného a snad i nerozumného, než najde ta správná slova. Je třeba mít při čtení trpělivost, jako já ji musím mít při psaní toho, co neznám; někdy se chápu papíru jako hloupá a nevím, jak začít a co říct. Vím, že je pro vás důležité, abych vám dokázala říct něco o nitru, protože stále slyšíme, jak je modlitba dobrá, v konstitucích se píše, abychom se mnoho modlily,[5] a není nám ukládáno víc, než je snad pro nás možné, ale o nadpřirozeném Pánově působení v duši se mluví málo.[6] Jestliže se nám to řekne a předloží k pochopení mnoha různými způsoby, mělo by nám být velkou útěchou přemítat o onom vnitřním nebeském světě, který je smrtelníky tak málo chápaný, i když k němu mnozí směřují. Přestože v jiných věcech, které jsem napsala, mi dal Pán jisté porozumění,[7] některé z nich jsem tehdy nechápala jako nyní, zvlášť ony obtížnější. Namáhavé ovšem je, jak už jsem řekla, že bude třeba říci nejdříve mnoho jiných, už dobře známých věcí, protože jinak to při své povaze neumím.
8 Vraťme se nyní k našemu hradu s jeho mnoha příbytky. Nesmíte si ony příbytky představovat jeden za druhým, v řadě, ale soustřeďte svůj zrak do středu, kde je komnata či palác, v němž přebývá král; představte si ho jako plod obklopený mnoha vrstvami,[8] které je třeba odstranit, abychom se dostali k chutnému jádru, jež hledáme. Právě tak tady, v okolí této komnaty, se rozkládají mnohé další, a stejně tak i nahoře nad ní. Přestože záležitosti duše je třeba si vždy představit se vší možnou plností, šíří a výškou, nic nás to nebude stát, neboť schopnosti duše jsou mnohem větší, než jsme schopni si představit. A do všech jejích částí proniká slunce, které přebývá v onom nejvnitřnějším paláci. To je velmi důležité pro každou duši, která se modlí, ať už málo či velmi, aby modlitbu nezanedbávala a nešidila. Ať se prochází po těchto příbytcích, nahoru a dolů a po stranách, a netísní se v jediné místnosti, vždyť Bůh jí dal tak velikou důstojnost. Ach, ať se poznává! Toho je totiž zapotřebí (a rozumějte mi prosím dobře!) i těm duším, které Pán uvedl do komnaty, ve které on sám přebývá. I kdyby byla sebevýš, ať se toho drží, neboť ani nic jiného nemůže, i kdyby chtěla, vždyť pokora tu má být vždy při díle jako včela v úlu, bez ní by vše přišlo vniveč. Ale uvědomme si, že jako včela nepřestává vylétat z úlu ven ke květům, právě tak duše se někdy dotváří a povznáší k úvahám o velikosti a majestátu svého Boha. Zde odkrývá svou nedostatečnost lépe než jen sama v sobě jako v prvních komnatách, nyní je svobodnější od různé havěti, která do nich vstupovala s ní. A je to velká Boží milost, že se v tom může cvičit při každé větší i menší příležitosti. A věřte mi, že s Bohem dospějeme ke ctnosti mnohem lépe, než když budeme lpět na pozemských věcech.
9 Nevím, jestli je to nyní dostatečně srozumitelné, protože toto sebepoznávání je tak důležité, že byste v něm nikdy neměly polevovat, ať už jste na své cestě do nebe sebevýš, neboť dokud jsme na zemi, není pro nás nic tak důležitého, jako uchovat si pokoru. A tak vám znovu říkám, že je skutečně velice dobré snažit se vstoupit především do příbytků, kde jde o toto, více než spěchat do ostatních, protože tudy vede cesta, a jestli můžeme kráčet bezpečnou a pozvolnou cestou, proč bychom hned měli chtít křídla k létání? Hledejte tedy, jak vám toto může být co nejvíce ku prospěchu. Podle mě nikdy zcela nepoznáme sami sebe, pokud se nebudeme snažit poznat Boha: při pohledu na jeho velikost můžeme postřehnout svou vlastní ubohost, při pohledu na jeho čistotu uvidíme svou špínu, a když uvážíme jeho pokoru, uvědomíme si, jak daleko máme k pokoře my sami.
10 Přináší to dvojí užitek: prvně je zřejmé, že bílý předmět položený vedle předmětu ještě bělejšího se zdá být tmavý, a jsou-li naopak černé, jeden z nich se může jevit světlejším. A pak protože naše chápání a vůle se stávají ušlechtilejšími a podobnějšími dobru, když se občas zabývají Bohem. Jestliže se nikdy nepozvedneme z bahna své bídy, bude to pro nás velkou překážkou. Již bylo řečeno, že z těch, kdo se nacházejí ve stavu smrtelného hříchu, vycházejí temné a páchnoucí vody; a právě tak (i když jde jen o přirovnání) se naše vody nikdy nepozdvihnou z obav, malomyslnosti a zbabělosti, pokud budeme stále jen ponořeni do pozemské bídy, plni myšlenek na to, zda nám někdo věnuje či nevěnuje pozornost nebo jestli se nám na této cestě nemůže přihodit něco špatného. Ale nejde tady o pýchu, jestliže se odvážím začít takové dílo? Je dobré, aby se tak ubohý tvor jako já zabýval tak vznešenými věcmi, jako je modlitba? Budou mě považovat za lepší, když nepůjdu cestou, po níž jdou všichni? Přehánění a extrémy přece nejsou dobré, ani když jde o ctnost. Protože jsem taková hříšnice, možná nepostoupím kupředu a třeba ještě klesnu mnohem hlouběji, a co když uškodím dobrým? Osoby jako já by se neměly zabývat zvláštními cestami …
11 Ach, dcery, ať nás Bůh chrání, vždyť kolik duší tady ďábel zmate! Všechny tyto nebo podobné úvahy se jim zdají být znamením pokory, ale nakonec si vůbec neporozumíme a naše sebepoznání se pokřiví; a jestliže nikdy nepoodstoupíme od sebe samých, nebude na tom nic překvapivého, když nás to potká. Proto říkám, dcery, upřeme zrak na Krista, naše dobro, od něj a od svatých se totiž můžeme naučit pravé pokoře, aby se zušlechtilo naše porozumění, jak jsem už řekla, a aby toto porozumění neuvázlo v nízkostech a zbabělosti. I když jde teprve o první komnaty, i ty jsou velmi bohaté a cenné, a když v nich setřeseme všelijakou havěť, jistě postoupíme dále. Strašlivé jsou úskoky a lsti, jimiž se tu démoni snaží zapříčinit, aby se duše nepoznávaly a nevěděly, jaká je jejich cesta.
12 O těchto prvních komnatách bych mohla vyprávět mnohé z vlastní zkušenosti. Proto také říkám, abyste si je představovaly ne pouze jako několik místností, ale jako milión komnat. Duše sem vstupují mnoha různými způsoby a všechny s dobrými úmysly. To však ďábla velmi mrzí, a proto v každé komnatě umístil mnoho legií démonů, aby duši zabránil putovat z jedné komnaty do druhé, ale ubohá duše tomu nerozumí a nachází tu léčky na tisícero způsobů, což se nemůže tak snadno přihodit duším, které jsou velice blízko královského komnaty. Tady jsou však duše ještě opojeny světem, zapleteny do jeho útěch a rozptýleny jeho poctami a očekáváním, a proto jejich sloužící (tedy smysly a schopnosti) nenacházejí oporu v síle, kterou jim Bůh od přirozenosti udělil, a snadno podléhají, i když nechtějí urážet Boha a konají dobré skutky. Duše, které se ocitnou v tomto stavu, by se měly co nejčastěji zabývat Jeho Veličenstvem, obracet se na jeho požehnanou Matku, aby se za ně přimlouvala, a na svaté, aby za ně bojovali, neboť služebníci duše tu mají málo sil k tomu, aby se sami bránili. Ve skutečnosti je v každém stavu zapotřebí Boží pomoci. Ať nám Jeho Veličenstvo pro své milosrdenství udělí tuto sílu, amen.
13 Jak ubohý je náš život! Protože mnohé o škodě, která nám, dcery, vzniká z nepochopení toho, jak moc je zapotřebí pokory a poznání sebe sama,[9] jsem už řekla jinde, nebudu zde k tomu nic dodávat, i když právě to nás musí zajímat především, a kéž se Bohu zalíbí, abych vám řekla něco k vašemu užitku.
14 Je třeba, abyste si povšimly, že do těchto prvních komnat nedosahuje ještě téměř nic ze světla vycházejícího z paláce, v němž sídlí Král, protože i když nejsou ztemnělé a černé jako duše v hříchu, zůstávají zastíněné, takže ani ten, kdo je obývá, nemůže moc vidět, a to ne kvůli tomu, že by byly špatně udělány, ale protože všecky ty jedovaté potvůrky a hadi, kteří sem vstoupili, mu brání, aby si všiml světla. Je to jako když vstoupíme na velmi slunečné místo, avšak s očima tak plnýma prachu, že je skoro ani nemůžeme otevřít. Tyto komnaty jsou světlé, ale člověk se z toho neraduje, protože mu v tom brání různé šelmy a zvířata, která ho nutí zavírat oči, aby nemohl vidět nic než je. Zdá se mi, že tak je tomu s duší, která sice nehřeší, ale je ponořená do světských záležitostí a tak nasáklá různými obchody, podniky a poctami, že se nemůže těšit z pohledu na svou krásu, i když by skutečně ráda, ale ony ji nenechají a jí se zdá, že se z tolika překážek nikdy neosvobodí. Aby člověk mohl vstoupit do druhých komnat, měl by vědět, že nepotřebné věci a podniky musí odložit stranou, podle svého stavu; je to velmi důležité k tomu, aby pak dospěl k hlavním příbytkům, což jinak považuji za nemožné, a navíc se vystavuje nebezpečí i tam, kde se nachází, i když už je uvnitř hradu, protože mezi tak jedovatými tvory může být dříve či později pokousán.
15 Jaké by to bylo, milé dcery, kdybychom my, které už jsme od těchto nesnází vysvobozeny a postoupily jsme mnohem hlouběji do tajemných komnat hradu, jsme se vlastní vinou vrátily do této vřavy! Je to pro naše hříchy, že se mnoha lidem, kterým Bůh prokázal milost, stává, že se vlastní vinou navracejí do své bídy! Navenek jsme svobodné a kéž se Bohu zalíbí, abychom byly svobodné i uvnitř. Ať nás osvobodí. Dcery moje, nestarejte se o druhé. Buďte si vědomy toho, že málokterý příbytek tohoto hradu je prost bojů s démony. Je pravda, že v některých jsou strážcové k boji s nimi vybaveni dostatečnou silou (myslím, že jsem řekla, že je řeč o schopnostech), ale je mnohem potřebnější uchovat si bdělost, abychom postřehly úskok a nenechaly se oklamat podobou anděla, kterou na sebe někdy berou. Je mnoho způsobů, jimiž nám mohou uškodit, třeba se vplížit tak nenápadně, abychom zlo nepostřehly dříve, než do něj upadneme.
16 Jinde jsem se již zmínila o tom,[10] že ďábel pracuje tichounce a nenápadně jako pilník a musíme si ho všimnout dostatečně už od počátku. Abyste lépe porozuměly, něco vám k tomu řeknu.
Některé sestře může vnuknout takovou touhu po pokání, že dotyčná nabude přesvědčení, že nenajde pokoj než v sebetrýznění. Na tom ještě není nic špatného, ale pokud převorka řekla, že žádná nemá dělat pokání bez jejího svolení, a té sestře se zdá, že v tak správné záležitosti může jednat s větší svobodou a skrytě takové pokání praktikuje, až přijde o vlastní zdraví a nemůže dodržovat řeholi – hle kam ji to zavedlo!
Jiné vnukne velikou horlivost o dokonalost. To je samo o sobě dobré, ale mohlo by se stát, že každá sebemenší chybička jejích sester se jí bude zdá velikým přestupkem, takže bude pozorně sledovat, jestli chybují, a donášet to převorce. Někdy se dokonce může stát, že z tak velké zbožnosti nebude vidět vlastní pochybení, a ostatní sestry, které neznají motiv jejího jednání, ji budou posuzovat podle vnějšího vystupování, které se jim nemusí moc líbit.
17 Ďábel tu může způsobit mnoho zla: chce, aby ochladla vzájemná láska sester – a to by byla veliká škoda. Pochopme dcery, že opravdovou dokonalostí je láska k Boha a bližnímu, čím dokonaleji zachováme tato dvě přikázání, tím budeme dokonalejší. Celá naše řehole a konstituce nejsou než prostředky k tomu, abychom na tato přikázání dbaly s větší dokonalostí. Zanechme této přehnané horlivosti, která nám může velmi uškodit. Každá ať si hledí sebe.
Protože jinde jsem vám k tomu už řekla mnohé, zde nedodám více.[11]
18 Vzájemná láska mezi vámi je tak důležitá, že bych si přála, abyste na to nikdy nezapomněly. Protože jestli budete jedna na druhé hledat maličkosti, jež někdy ani nejsou nedokonalostmi, ale my je zveličíme, naše duše může ztratit pokoj a navíc zneklidňovat ostatní – taková dokonalost by nás přišla pěkně draho. Ďábel by tak mohl pokoušet také převorku a to by bylo ještě nebezpečnější. Proto je zapotřebí důkladného rozlišování: kdyby šlo o záležitosti, které se příčí řeholi a konstitucím, není dobré je přecházet, ale dotyčnou na ně upozornit, a jestli nedojde k nápravě, upozornit představeného. A to je láska. A tak se máme chovat vůči sestrám, i kdyby se jednalo o něco závažného. Nechat to být, protože by mohlo jít o pokušení, by právě bylo pokušením. Ale je třeba dávat veliký pozor (aby nás ďábel neoklamal) a nezabývat se tím v rozhovorech mezi sebou navzájem, protože tady ďábel mívá veliký úspěch a učí vás pomlouvání. Má se o tom mluvit tam, kde to je ku prospěchu, jak jsem řekla. Zde, chvála Bohu, není popřáno tolik prostoru k pěstování onoho zlozvyku, protože zachováváme mlčení, ale je dobré, abychom o něčem takovém věděly.