Po letech samoty se najednou objevil člověk, se kterým je vám dobře – a co víc, zdá se, že by vám s ním tak mohlo být dokonce celý život. Je čestný, spolehlivý, pracovitý, pozorný… Ach! Krom toho, že jste každý úplně jiný, to má jen jeden maličkatý háček: váš milý je ateista. Ukázkový ateista, žádný hledající typu „něco je nad náma“, případně „církev k životu nepotřebuju“ (který to jen nechce přiznat).
Hned na začátku mu to naservírujete pěkně natvrdo: Jsem katolička a to celkem ortodoxní a nemíním na tom vůbec nic měnit. Připrav se na to. Váš milý se málem kácí pod stůl a pak se obratem začne bát, že mu dáte košem, když on je takový obyčejný, „normální“ (= něčím takovým nezasažený) člověk. Úžasné.
Konzultujete to s kdekým, váš farář vypadá, že padne do mdlob, teta slibuje (jsem jednou tvoje kmotra), že jestli kvůli němu přestanete chodit do kostela, vlastnoručně ho přerazí vejpůl.
Zbytek světa nechápe, co furt řešíte. Vždyť jde přece o to, zda svou odlišnost budete umět tolerovat – pak je všechno v pořádku…
Rodičům (jeho rodičům) se neobvyklé sklony milé raději hned nepřiznají, aby si předem nevytvořili negativně zabarvený obrázek. Při prvním setkání stačí tak cca hodinka u kafe, a už se věnují svému oblíbenému konverzačnímu tematu – kritice církve. Vy tam sedíte s vědomím, že jste (a rádi) její součástí; trávíte 1x týdně večer v kostele, přátelíte se s kněžími, jezdíte do kláštera… – a diskutující rodiče o tom nemají ani tucha.
Odjedete na víkend na exercicie, váš milý propadne depresím. Obvykle ve vaší nepřítomnosti mívá abstinenční příznaky, teď se přidává nepříjemný pocit, že jste za ním mohla přijet, ale zvolila jste raději klášter. Tedy a) jste dala přednost něčemu (někomu) jinému a b) navíc něčemu, co absolutně nelze pochopit (totiž pro něho). Váš milý se překvapeně ptá sám sebe, jestli náhodou nežárlí, a to na samotného Boha. Jehož existenci navíc neuznává. Vyprávění o meditacích a hodinách klečení je pro takového člověka také půvabné.
V jakémsi milém pojednání o partnerských vztazích jsem četla, že žena musí umět v muži vyvolat pocit, že je pro ni prostě JEDINĚ ON na prvním místě (i když to samozřejmě není pravda, první budou vždycky děti – no a ten mužskej pak někde daaaleko za nimi…). U nás je to jednoduché – můj milý jasně vidí, že proti tomu nahoře prostě nemá šanci. Já mu nic nalhávat nemíním a tak přiznávám, v tomto případě mě žádné ženské triky nenapadají. Ale jak se pak má ten můj velký silný muž cítit? (Když ho navíc poráží entita z jeho pohledu tak pochybná.)
Ten, kdo nemá v malíku katolické počty 3=1, si holt hůř představí, že když je jeden první, ten druhý nemusí být nutně na druhém místě ;).
A to už vůbec nemluvím o požadavku předmanželské čistoty. Představa, že přistoupíte na obvyklý „světský“ model – velice nepříjemné. Co pak budete dělat: žádat shovívavého kněze o rozhřešení? To je ryzí pokrytectví. (Uznávám, že s církví člověk nemusí úplně ve všem souhlasit; do jaké míry si však lze náboženství přizpůsobovat „na míru“?) Nebo se holt přestanu účastnit svátostí a zůstanu chodit do kostela „na návštěvu“? Co ze mě bude???
Ale jak něco takového vysvětlit ateistovi? (Když navíc období Starců na chmelu máte už oba dávno za sebou…)
Je víra důvodem k rozchodu dřív, než dáte vztahu vůbec šanci se rozvinout? Není rychlý útěk zbabělostí, volbou toho jednoduššího řešení, strachem se měnit, učit, sdílet, otvírat…?
A co po mně vlastně chce Bůh?
Protože se sd tvářila, že by toto téma mohlo být důležité, a protože cítím, že jsem ho jen velice povrchně nakousla, pokusím se ještě něco dodat… Neodpovím na otázky, které jsem vznesla; ale možná se mi podaři odpovědět na nějakou jinou.
Je to samozřejmě výzva. Člověk musí nutně přehodnotit víru, tak jak ji žil doteď. (A to není snadné a příjemné – ať už je to víra ještě „dětská“, teprve se formující, nebo víra, se kterou už si člověk něco odžil…) . Protože najednou se musí vyrovnávat s tím, že to, co je pro něj tolik podstatné (ideálně nejpodstatnější), jeho partner vůbec nedokáže sdílet. Tím, jak se tomu druhému přibližuje, nutně přejímá – alespoň já si to myslím – v různé míře jeho úhel pohledu. Tak např. pohled rodičů mého milého obsahuje postřeh, že neznají faráře, který by neměl bříško (= církev se umí postarat, aby se měla dobře). Můj milý zase třeba nechápe, jak někdo, kdo v životě partnerský (manželský) vztah nezažil, může být povolán v něm jiným radit.
Slova, která mne jako křesťana pohnou a naplní láskou a vděčností k Bohu, by mému milému zněla naprosto cize. Uvědomím si to občas při kázání nebo při přednášce, říkám si pak, jo, kdyby tady teď vedle mě seděl.. – asi by jen nechápavě (a odmítavě?) vrtěl hlavou…
Také se mi zdá, že se mi teď obtížněji čte Bible. Člověku občas nalistovaný text nesedne – to se snad stává. Jen mám dojem, že s tím novým pocitem ateisty stojícího vedle mě se to stává nějak častěji.
Stejně jako se najednou těžko chápe, že ten, kdo zůstal Božím Slovem naprosto (jak se zdá) nezasažen, je přeci dobrý a cenný člověk. A je-li takový, proč tedy… nevidí… nechápe… ?
Nicméně: to všechno, co se kolem v této situaci děje, je zajímavé a podnětné. Nutí víc a nově přemýšlet. A to je přeci dobře.