Karmel Edith Steinové

R. Rohr

Věřím, že nám kontemplace ukazuje, že uvnitř nás není nic tak špatného, jako je naše nenávist a odmítnutí sebe. Nenávidět se a odmítat jenom komplikuje naše problémy. Všechno je to obilí do mlýna. Všechno má své místo. Bůh používá všechno. Nejsou žádné slepé uličky. Není žádná promarněná energie. Všechno se obnovuje. Historie hříchu a historie spásy jsou dvě strany jedné mince. Celým svým srdcem věřím, že tajemství odpuštění je celým evangeliem. Pochopíš-li odpuštění, pochopíš všechno. Používáme větu „zamilovat se“, „upadnout do lásky“. Myslím, že odpuštění je téměř totéž. Je to tajemství, do kterého padáme: Bůh je tím tajemstvím. Bůh odpouští všem věcem jejich nedokonalost, narušenost, bídu. Nejenom Ježíš, ale také všichni velcí lidé, které jsem kdy potkal, říkají totéž. Toto je závěr, ke kterému došli. Lidé, kteří Boha dobře znají, mystici, poustevníci, ti, kdo riskují všechno, aby Boha našli, se vždycky setkávají s tím, kdo miluje, ne s diktátorem. Nikdy není Bůh objevován jako zneužívající otec nebo tyranizující matka, vždycky je to ten, kdo miluje a kdo přesahuje všechno, v co jsme se odvažovali doufat.

Jak velice se liší od „účetního“, kterému se zřejmě klaní většina lidí.

Bůh je ten, kdo miluje, kdo všechno přijímá a všechno odpouští. Písmo říká „Dát jeho lidu poznání spásy skrze odpuštění hříchů.“ (L 1,77) (Poznámka překladatele: anglicky odpustit – forgive – lze rozložit jako fore-give, tj. dát předem.) „Odpuštěn“ znamená být dán předem, dříve, než si to zasloužíte, nežli jste toho hodni, dokonce i než o to požádáte. Odpuštění ničí svět meritokracie (vlády zásluh). Ničí svět práva na něco, co každému náleží. Místo toho jsme vedeni do království odpuštění a milosti – jedinečného Božího světa.

Řada Otců v prvotní církvi (v prvních čtyřech stoletích) věřila v apokatastasis, v „obnovení všeho.“ (Sk 3,21) Věřili, že skutečný smysl Kristova vzkříšení je v tom, že Boží láska je tak dokonalá a vítězná, že nakonec zvítězí v životě každého jednotlivce.

Když čtu dějiny církve a dějiny dogmatu, vidím, že nauka o apokatastasis nebyla nikdy odsouzena jako heretická. Chceme-li, můžeme v ni věřit. Nikdy nám nebylo řečeno, že jí máme věřit, ale nebyla ani odsouzena. Co je ještě zajímavější, my katolíci stále kanonizujeme svaté a prohlašujeme, že jsou s jistotou v nebi. Jsou to modely našich rolí, můžeme je napodobovat. Ale v celých dějinách církve nebylo ani o jediné osobě prohlášeno, že je v pekle. Ani o Jidášovi. Církev nikdy neříkala: „Tato osoba je definitivně zavržená.“ Téměř trváme na obnovení všeho: že skutečný smysl Kristova vzkříšení je, že Bůh promění naše lidská ukřižování ve vzkříšení. Znovu cituji milovanou Juliánu z Norwiche v jejím slavném třináctém Zjevení. Ptala se Ježíše „se strachem a třesouc se: Ó dobrý Pane, jak může být všechno v pořádku, když skrze hřích přišla na tvá stvoření veliká újma? A zde jsem žádala, mohu-li se tak odvážit, obdržet jasnější vysvětlení, aby se má mysl upokojila. A on řekl: Protože jsem vytvořil dobro z toho, co bylo největší zlo, chci, abys věděla, že vytvořím dobro i ze všech těch menších zel.“

Mohla by Boží láska být opravdu tak velká a tak univerzální? Je život jenom velká škola lásky? Věřím, že ano. Láska je to, co se učíme, a Boží láska je tak velká, že Bůh ji nakonec přivede až ke každému z nás. Nakonec se poddáme a Bůh nakonec zvítězí.

Konec konců jsme jediné světové náboženství, které věří, že se Bůh stal živou lidskou bytostí. Jenom my křesťané věříme, že se Bůh plně, konkrétně, fyzicky stal tělem. Nazýváme to „inkarnací“ a jeho nazýváme „Ježíšem“.

Ježíš je pro nás velkou syntézou, ikonou celého tajemství – všeho najednou. „V něm totiž přebývá celá plnost božství tělesně, i vy jste v něm dosáhli plnosti.“ (Ko 2,9) Ale zdá se, že je nového vidění na lidstvo příliš.

Nejsme evidentně příliš doma ve svém těle a Ježíš přišel, aby nám ukázal, že můžeme a musíme věřit své lidské zkušenosti a zkušenosti tohoto světa. Je to náš nutný a dobrý počáteční bod. Ve skutečnosti se po inkarnaci stává hmotný svět vyvoleným místem pro Boží setkávání. Většina z nás stále ještě zírá ke hvězdám. Hledíme na vzestupy a na „vyšší stavy vědomí“ a morální perfekcionismus, zatímco Ježíš zcela prostě přichází a „žije mezi námi“. Mysleli byste si, že naším Bohem jsou spíše Prométheus nebo Apollón, nežli ten pokorný, lidský, „zemitý“ člověk, kterého nazýváme Ježíš.

z knihy R. Rohra: Všechno má své místo. Dar kontemplativní modlitby. Praha, Vyšehrad 1998. 

Tento příspěvek byl publikován dne 5. 7. 2007 (Čtvrtek) v 19.06 v rubrice Duchovní doprovázení, Modlitba, kontemplace. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .