Slunění v dešti
Gwyneth Lewisová
Jako ležící pacient jsem se rozhodla úplně vzdát snahy ovládat svoje myšlenky a přijímat vše tak, jak to ke mně přichází a nic nehodnotit.
Místo toho jsem začala poslouchat svůj dech, což mě zvláštním způsobem uklidňovalo. Kromě světla a chaosu v mé hlavě to byla hlavní věc, která se v místnosti děla. Dýchání jsem nedokázala vědomě ovládat a zdálo se mi silnější a mohutnější než já. Tak jsem se soustředila na svůj dech a myšlenky nechala pádit kolem, což na mě často mělo uklidňující, uspávající efekt. Bylo to daleko lepší než absolvovat tu směšnou jízdu přízraků, která se odehrávala v mé hlavě.
Učila jsem se neutíkat – zůstat na místě.
V naší čtvrti byl jeden starý pán, a pokaždé, když jsem ho viděla, vypadal, že čeká na autobus. Byl asi devadesátiletý, úplná sušinka, ale vždy dokonale upravený: košile s vázankou, vyleštěné boty, oblek s vestou a nepromokavý plášť, na úhledně přistřižených vlasech klobouk. Byl prohnutý jako otazník a zdravil všechny kolemjdoucí – školačky, čističe oken, lidi venčící psy. S Leightonem jsem si ale všimli, že i když zastávkou projíždělo mnoho autobusů, on zhřejmě nikdy do žádného nenastoupil. Nechla je odjíždět a čekal dál, jako kdyby právě to bylo hlavním úkolem jeho dne. Jeden měsíc měl určitě pád: viděla jsem, jak se po chodníku pohybuje pomocí chodítka, ale stále si udržoval svou eleganci.
Kvalita čekání toho muže – každý den vyrážel do světa, ať se dělo, co se dělo – byla důležitější než jakýkoli autobus, do kterého mohl nasednout.
S cenzurou je ta potíž, že nikdy není dostatečně selektivní: s tím škodlivým nakonec vždycky potlačí i to, co má hodnotu. Nekonečná bitva předsudečných hlasů v mé hlavě mi už způsobila tolik bolesti, že jsem je chtěla potlačit za každou cenu. V tomhle strachu jsem si však zakázala i svoje vlastní pravdivé hlasy, takže jsem už vůbec nevěděla, kdo ksakru jsem a co si doopravdy myslím.
Jelikož jsem byla neschopná cokoliv dělat, začínalo mi docházet, že je jedno, kolik autobusů přeplněných myšlnek mi jezdí kolem mé postele, když žádný z nich nemusím stíhat. Tak jsem jen sledovala, jak zase mizí.
To byla vůbec nejdůležitější věc, kterou jsem v tomhle období své deprese pochopila. Zdá se, že to nic není, ale účinek toho poznání byl ohromný. Přízraky ani deprese vám nemohou ublížit – pokud tomu sami nevěříte.
*
Pčízraky mimo jiné kradou energii. Teď mluvím o těch žijících přízracích, která vás při setkání vždycky úplně zničí a opustí zcela vyčerpané. Jsou to lidé, kteří vás lapí do své sítě, ví, jak vás zdržet mnohem déle, než jste chtěli, a vzbudit ve vás pocit viny, když chcete odejít. Potom sedíte polomrtví venku v autě a chce se vám křičet, protože jste se neubránili a oni z vás vysáli všechen život.
Tihle lidé odmítají platit svoje účty za energii. Napojí se na nejbližší sloup pouličního osvětlení nebo na sousedovo (to znamená vaše) elektrické vedení a využívají je dle potřeby. Když s nimi zavedete řeč na váš poslední zničující účet, tváří se dotčeně a vy se nakonec ještě omlouváte, že vás napadají tak hanebné myšlenky.
Máte-li depresi, těmto lidem se musíte vyhýbat za každou cenu, i kdyby to byli vaši blízcí příbuzní.
„Zoufalství v tomto případě není jen pasivní utrpení, ale čin. Když je totiž našemu „já“ odňato vše světské a člověk si zoufá, působí to, jako by zoufalství přicházelo zvenčí, i dkyž ono vždy přichází zevnitř…. Právě proto, že toto zoufalství je silnější, je vykoupení v určitém slova smyslu blíže. Takové zoufalství sotva zapomene, na to je příliš hluboko; ale je vždy připraveno otevřít vám cestu, a tedy vždy existuje možnost vykoupení.“ – S. Kierkegaard
V neochvějně sílícím světle pozdního ledna bylo jasné, že svět se nadále věnuje vlastním záležitostem.
*
Stalo se to, čeho jsem se nevíc bála: deprese mě rozložila na součástky a udělala ze mě invalidu. Bylo pokořující ztratit všechno, čeho jsem si na sobě tak cenila – svůj humor, svůj zvláštní pohled na svět, dokonce i svůj obvyklý pach….
V temnotě ve mně se cosi důležitého měnilo. Letargie není opakem energie, ale jejím předchůdcem. Cítila jsem se jako počítač, který se snaží srovnat krok sám se sebou – polyká nové informace a zároveň vyřazuje staré.
Lidé v nejhlubší fázi deprese jsou bytosti, které po určitou dobu musí žít bez příběhu a právě proto v nich vzniká pocit, že ztratili duši. Tohle období je ale taková temná komora, v níž se vyvíjí další kapitola vašeho života, předtím, než ji začnete žít. …
________________________________________________________
z knihy G. Lewisové Slunění v dešti. Veselá knížka o depresi. Brno, Jota 2006, vybrala sd (doporučeno přáteli jako jedna z nejlepších autobiografických knih k tématu deprese).
Tento příspěvek byl publikován
dne 24. 7. 2010 (Sobota) v 9.23 v rubrice Doporučená četba.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
