O teologii všedního dne
Karl Rahner
Úvodem si řekněme něco málo všeobecně o teologii všedního dne.
Za prvé: neměli bychom se domnívat, že taková teologie ze všedního dne udělá den sváteční. Teologie všedního dne říká: nech klidně všední den všedním dnem. Nemůžeme a nemáme proměňovat všední den v den sváteční ani vznešenými myšlenkami víry a věčnou moudrostí. Všední den musí obstát neoslazený a neidealizovaný. Teprve pak je tím, čím má pro křesťana být: prostorem víry, školou touhy, cvičením v trpělivosti a užitečném odkrývání prázdných slov a nepravých ideálů, nenápadnou příležitostí k tomu, abych jako křesťan opravdově miloval a byl věrný. Je místem, kde se osvědčuje věcnost, střízlivost, ono símě vrcholné moudrosti.
Za druhé však platí, že prostě a čestně přijímaná všednost v sobě skrývá věčný zázrak a mlčenlivé tajemství, které nazýváme Bůh, s jeho tajemnou milostí, jež se zjevuje právě jen tehdy, když zůstává všední. Neboť toto všechno je všední den člověka. Kde je člověk, tam je bytost, která svým svobodným, odpovědným jednáním otvírá hloubky skutečnosti. Neboť i nejvšednější maličkosti jsou jako součást existence vloženy do vnitřního života člověka, to znamená do života, který skrze víru, naději a lásku – jež v plné svobodě směřují k Bohu – má váhu věčného Boha, kterého pojímá. Toho však nedosahujeme svými ideály, velkými slovy, sebeuplatňováním, ale činem, který nás vytrhuje ze sobectví; starostí o druhého, pro kterou zapomínáme na sebe; trpělivostí, která nás činí tichými a moudrými. Kdo se podílí na věčnosti, kterou nese sám v sobě, ten náhle pozoruje, že i malé věci nabývají nevýslovné hloubky, jsou posly věčnosti, jsou něčím víc, než samy znamenají, jsou jako krůpěj vody, ve které se zrcadlí celé nebe, jako znamení, která ukazují dál nad sebe, jako poslové, kteří ochromeni poselstvím, jež přinášejí, hlásají přicházející věčnost, jsou jako stíny pravé skutečnosti, které na nás dopadají, protože to vlastní je právě již blízko.
Přitom platí za třetí: měli bychom být nedělně dobří k maličkostem a pokorným samozřejmostem všedního dne. Ony nás okouzlují totiž jen tehdy, když je přijímáme okouzleni, a otupují jen tehdy, není-li jim rozuměno, činí nás všedními a banálními, jen když jim nerozumíme správě a zacházíme s nimi špatně. Jejich přítomností se stáváme rozvážnými, skromnými a tichými a možná jimi býváme i unaveni a rozčarováni. Ale právě takovými se máme stát, což je těžké se naučit a čemu se přece musíme naučit, protože nás připravuje k tomu, abychom kráčeli vstříc vlastní slavnosti věčného života, nevyzbrojeni vlastní silou, ale boží milostí. Nemáme však zatrpknout a stát se skeptiky. Neboť malé je příslibem velkého a čas je zárodkem věčnosti. To však platí o všedním dnu právě jako o neděli.
Tento příspěvek byl publikován
dne 19. 7. 2007 (Čtvrtek) v 10.23 v rubrice Duchovní doprovázení.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
