O práci
Karl Rahner
Práce je charakteristickým obsahem toho, co nazýváme pracovním nebo všedním dnem. Můžeme zpívat hymnus o vznešené práci, čímž rozumíme oslavu velikého, mohutného, tvůrčího činu člověka. Tak můžeme práci oslavit. Může ji také zneužít (jak se často stává) k útěku od sebe, od tajemství a hádanky bytí, od strachu, který nás vede k hledání pravých jistot. Ale skutečná práce leží někde uprostřed. Není ani vrcholem ani lékem na životní trápení. Je to prostě – práce: namáhavá a přece snesitelná, průměrná a obvyklá, stejnoměrně se opakující, udržující lidský život a pomalu jej opotřebovávající, nezbytná a – tam, kde se nezměnila v hořkou robotu – i rozumný přítel.
Nemůže nám nikdy plně „sedět“. Dokonce i tam, kde práce přináší uskutečňování nejvyšších tvůrčích impulsů člověka, stává se nevyhnutelně dřinou, šedou námahou, rutinou i střetem s nepředpokládaným a břemenem v případě, jestliže člověk nevykonává práci z vnitřního impulsu, nýbrž donucen zvnějška. A práce je vždy i odevzdáním se druhým, jejich pokynům, určenému rytmu, přispěním ke společnému cíli, který si nikdo z nás nestanovil sám, je tedy i poslušností a splynutím s celkem. Tedy to první, co teologie práce sděluje je, že práce je prací a prací zůstane: jednotvárnou námahou, požadavkem zřeknutí se sebe, všedností.
I když se práce může stále více spojovat s elementy tvůrčího činu, zůstává vázána na biologickou základnu člověka, která končí smrtí. Práce a vnější nevyčerpatelně bohatý svět, se vzájemně ovlivňují. A tak práce zůstává tím, co o ní říká Písmo: projevem lidského pádu po hříchu, projevem disharmonie naší existence mezi vnitřním a vnějším světem, svobodou a nutností, tělem a duchem, jednotlivcem a společenstvím – disharmonie, kterou překoná teprve Bůh. Důsledky hříchu (ne hřích sám), se však v Kristu staly také prostorem vykoupení. Platí to nejen o smrti, nejradikálnějším následku viny, nýbrž i o všech projevech Boží vzdálenosti. Tedy také o namáhavé a všední práci. Ne ze sebe, ale díky Kristově milosti se může práce „konaná v Pánu“ stát nácvikem, osvojením si onoho postoje a smýšlení, kterému může Bůh věnovat slávu věčného života: trpělivosti, která je všední podobou víry, věrnosti, věcnosti, pocitu odpovědnosti, nezištnosti, ve které žije láska.
Tento příspěvek byl publikován
dne 20. 7. 2007 (Pátek) v 10.41 v rubrice Duchovní doprovázení.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
