O chůzi
Karl Rahner
K nejběžnějším věcem obyčejného všedního života patří chůze. Myslíme na ni zpravidla jen tehdy, když už chodit nemůžeme, když jsme nehybní nebo chromí. Pak náhle pociťujeme schopnost chůze jako milost a jako zázrak. Nejsme rostliny, které jsou připoutány na přesně vymezený okolní svět, my svůj prostor měníme, volíme si jej – a chodíme. Prožíváme putování jako ti, kteří sami putují, jako hledající, kteří teprve musí někam dojít. Přesvědčujeme se, že chceme být poutníky, putujícími k určitému cíli, ne těmi, kteří se vrhají do prázdna. Na cestě k cíli, jemuž se nemůžeme vyhnout a jenž nám byl uložen, se cítíme svobodní jen tehdy, když jsme mu vyšli vstříc. Mluvíme o životní pouti a první označení křesťanů bylo „lidé cesty“ (Zj 9,2). říká-li Písmo, že máme být nejen posluchači, ale také vykonavateli slova, říká tím, že v duchu nejen žijeme, ale že duch je naším společníkem na cestě. Mluvíme o chodu událostí, o tom, že nějaký podnik vyšel, že jsme k věci přistupovali s porozuměním, že nás někdo chytře obešel, nějakou činnost označujeme jako postup, změnu jako přechod, konec jako sestup, na vznik se díváme jako na vzestup, na svůj život jako na pouť, na dějiny jako na pokrok, něco rozumného považujeme za „ucházející“, na rozhodnutí pohlížíme jako na „krok“. K velkým slavnostem patří procesí a průvod – v náboženském i světském životě. Samy tyto výrazy ukazují, do jaké míry celý svůj život stále znovu interpretujeme v souladu se zcela původní prastarou zkušeností každodenní chůze. Chodíme. A už jen touto zcela fyziologickou činností si připomínáme, že zde nemáme trvalé místo, že jsme na cestě, že skutečně teprve musíme dojít, že ještě musíme hledat cíl, že jsme skutečnými poutníky, chodci mezi dvěma světy, lidmi na přechodu, jimiž je pohybováno a kteří se pohybují, vykonávají svobodně uložený pohyb a usilují o poznání pohybu zacíleného, a přitom ne vždy přijdou tam, kam měli namířeno. V nejprostší chůzi, která je pohybem někoho vědoucího a svobodného, je tak už vlastně obsažena celá existence člověka, nesená sama sebou, existence, jíž křesťanská víra zjevuje její cíl a přislibuje příchod k němu, je to existence nekonečného pohybu, který si je vědom, že ještě nedošel, který hledá a který věří, že nalezne, protože (opět nemůžeme mluvit jinak) sám Bůh přichází tak, že Pán sestoupil na zem a na konci věků se vrátí. My jdeme, musíme hledat. Ale to konečné a podstatné nám přichází naproti, hledá nás. Ovšem jen tehdy, jdeme-li my sami vstříc. A až nalezneme, protože jsme byli nalezeni, poznáme, že naše cesta vstříc byla již sama nesena (nazýváme to milostí) silou pohybu, který od Boha směřuje k nám.
Tento příspěvek byl publikován
dne 22. 7. 2007 (Neděle) v 9.55 v rubrice Duchovní doprovázení.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
