Karl Rahner
Ke všednímu dni patří – doufejme, že tomu tak je – nejen vážnost každodenní práce, ale také smích. Smích je velmi vážná věc, neboť prozrazuje člověka často víc než jeho slovo. Když tu mluvíme o smíchu, máme na mysli dobrý smích. Je totiž smích pošetilců a hříšníků, jak nás poučuje moudrý Sirach (21,23; 27,14), smích, před kterým Pán varuje (Lk 6,25). Tento smích tu není míněn. Myslíme smích osvobozující, který vychází z dětského a radostného srdce. Může být jen ve člověku, který skrze lásku ke všem a ke každému chová svobodnou a nespoutanou sympatii, která chce všechno chápat a vnímat takové, jaké to skutečně je: velké věci jako velké, malé jako malé, vážné jak vážné a radostné jako radostné. protože toto všechno existuje a Bůh to chtěl takové, jaké to je, musíme to také tak chápat.
Všechno nemá být přijímáno stejně, a tomu, co je k smíchu a k radosti, se máme smát. To sice dokáže jen ten, kdo na sebe všechno nevztahuje, kdo je osvobozen od sebe sama, kdo chová onu tajemnou sympatii ke všemu a ke každému. Tuto sympatii chová jen milující. A tak je dobrý smích znamením lásky, zjevením nebo přípravnou školou lásky ke všem v Bohu. Ale tento bezstarostný, nevinný smích Božích dětí znamená ještě více. Je také podobenstvím. Mluví tak o něm i samo Písmo: činí ze smíchu, z tohoto malého stvoření – o kterém bychom si mohli myslet, že se musí němě rozplynout v nic, když vstoupí do sálů Boží nekonečnosti – obraz a podobenství smýšlení samého Boha. Slovo Písma by nás mohlo zastrašit, ale ono říká, že Bůh se v nebi směje. Směje se smíchem bezstarostného, jistého, neohroženého, smíchem božské převahy nad vším krutým zmatkem krvavých a pomateně podlých světových dějin, směje se klidně, téměř bychom mohli říci nedotčeně, soucitně a vědoucně nad uplakaným divadlem této země (Ó, on může, protože samo jeho věčné Slovo s námi také plakalo a zakusilo na světě všechnu opuštěnost Bohem). Bůh se směje, říká Písmo a ukazuje tak, že i z posledního smíchu, který někde vytryskne, stříbřitě a čistě z dobrého srdce, vyzařuje odlesk Boha, obraz vítězného, nádherného Boha dějin a věčnosti, jehož vlastní smích dosvědčuje, že v základu je přece jen všechno dobré.