Kontemplativní chůze
podle Willigise Jaegera OSB upravila sd
Na hoře Hiei v Kjótu je buddhistický klášter, v němž se pořádají intenzivní kurzy meditace v chůzi. Každý den se ujde kolem třiceti kilometrů a ke konci kurzu se délka trati náležitě prodlouží. Únava je považována za dobrou pomůcku: mysl je dostatečně vyčerpaná na to, aby byla roztržitá. Cvičení pomáhá zejména těm, kteří se bojí posadit se v tichu či o samotě. Toto cvičení je posléze možné použít v běžném životě, cestou do práce či na nákupy. Čas, který věnujeme kontemplaci se tím prodlouží. Také pouť bývá dobrou příležitostí k podobné meditaci. Po určité době si všimneme, že se začínáme usebírat, že vlastně odpočíváme, relaxujeme, že jsme se zklidnili a že jsme jaksi vedeni k Bohu.
Jak máme chodit?
„Při tom, jak se pohyboval ulicí, před ním nečistoty, za ním čisto, napadaly ho nejednou veliké myšlenky. Ale byly to myšlenky beze slov, které jen těžko můžeš vyslovit, jako je nesnadné vypovědět vůni, již si matně umíš vybavit, nebo barvu, kterou jsi zahlédl ve snu.
Po práci, když Beppo seděl vedle Momo, svěřoval jí své velké myšlenky. A protože Momo uměla naslouchat oním zvláštním způsobem, roztála mu ústa a Beppo našel ta pravá slova.
„Víš, Momo, ono je to tak. Někdy máš pře sebou ulici jako bez konce. Myslíš si, jak je strašně dlouhá a že to nikdy nemůžeš dokázat. Tak si to lidé myslí.
Pak začne člověk pospíchat. Pospíchá pořád víc. Pokaždé, když zvedne hlavu, vidí, že před ním toho vůbec neubývá. Vynakládá ještě větší úsilí, potí se úzkostí, až nakonec úplně ztratí dech a víc už nemůže. A ulici má stále ještě před sebou. Takhle si člověk počínat nesmí.“
Chvíli se zamyslel a mluvil dál: „Momo, nesmíme si nikdy představovat celou ulici. Rozumíš mi? Jenom příští krok, příští nadechnutí. A pořád tak. Pořád jenom myslet na to, co následuje.“
A zase po dlouhé odmlce pokračoval: „Najednou člověk vidí, že přešel krok za krokem celou ulici. Ani neví jak a není zadýchaný.“
Máme se naučit chodit jako Beppo z knihy Michaela Ende Děvčátko Momo: jeden krok za druhým, beze spěchu, aniž by člověk neustále vyhlížel konec ulice a doufal, že tam už brzy bude. Pokaždé jen jeden krok. Není tu předcházející a následují krok, je tu jen „nyní“ tohoto kroku, který se právě děje. Je zároveň první a poslední.
Kontemplativní chůze předpokládá upozadit vnější vnímání ve prospěch vnitřního. Spočinout ve vlastním nitru. Zakoušet každý krok vnitřně. Pouze tento krok. Zas a znova: „tento jediný krok.“ Náš rozum se bude pochopitelně vzpouzet. Nudit. Podobně jako když se posadíme ke kontemplativní modlitbě a pozorujeme náš dech, zde sledujeme pouze krok. Chůze se stane cvičením na cestě ke kontemplaci.
Jako v ostatních cvičeních ani tady si kontemplativní zkušenost sami nevyrobíme. Můžeme se pouze cvičit s nadějí, že se nám dostane tohoto daru.
Chůze jako modlitba
K chůzi nemusíme nic přidávat. Kdo by se chtěl sjednotit se svou chůzí, může se sjednotit s Bohem. Stejně jako ten, kdo toho docílí skrze modlitbu Ježíšovu.
Bůh v Kristu a jeho Duchu procházel touto zemí a prochází také touto dobou. Také naší chůzí z jeho sebedaru člověku žijeme. Bůh se může zjevit skrze naši chůzi. Náš život se může stát svatou poutí.
Bude ale pouze “mou chůzí”, jestli podlehne mému chtění někam dorazit, rychle proběhnout celou cestu – pak už naše hledání Boha chůzí proměňujeme v něco jiného. Jestli chceme zakusit Boha, dovolme si prostě jen jít. Bůh možná není až tam, kde dorazím, ale v mém putování. Bůh nám možná nechce dát věčný život zítra nebo pozítří, až “tam” budeme, možná žije v každém našem kroku, který mu věnujeme. Žije i v našem trápení, tam, kde se cítíme jako cizinci bez vlasti, v našich obavách a chvílích úzkosti. Můžeme zcela jinak porozumět Bohu: už to není někdo, o němž nám vyprávěli druzí, ale někdo s kým kráčíme životem. Chůze se stává duchovním cvičením.
Netýká se to jen chůze, ale také chvil našeho jezení, pití, prožívání radosti či trápení… Angelus Silesius v jedné své básni říká: „Sám Bůh ve světci činí to, co světec koná. Bůh kráčí, stojí, spí, probouzí se, jí, pije a žije.“ Pouze tak se náš život stane neustálou modlitbou. To je tajemstvím cesty, jež jdou kvůli cestě samé. Chůze je nejsnazší cestou k tomu, abychom se naučili věnovat pozornost našemu dennímu životu.
Pro většinu lidí je tělo cosi existujícího odděleně od jejich vnitřního světa. Někteří ho zanedbávají zcela úmyslně. Pro jiné je jakousi vnější hmotou, kterou je třeba porazit, překážkou. Tělo se však může stát cestou do hloubek naší identity. Je úzce spojeno s naší myslí – náš vnitřní svět se dává poznat, vyjadřuje skrze naše tělesné projevy. Našeho těla se zpětně dotýká naše jednání, myšlení, představivost.
Chůze může zklidnit, může nás vést do nitra, k nám samým. Jsou lidé, kteří jsou schopni dosáhnout hluboké zkušenosti Boha … footingem. “Brzy ráno jsem si šel zaběhat a namísto, abych se přitom modlil růženec jako obvykle, prostě jsem běžel. V určité chvíli jsem si uvědomil, že jsem zůstal zcela zaskočen vjemem života ve všem, co mě obklopovalo. Každý zvuk a každá chvíle, každý list i země pod mýma nohama byly plné Božího života.”
Během chůze se můžeme rozhlížet. Ale tento pohled má zcela jiný charakter. Jakoby zrak byl zakotven v nitru a odtud směřoval ven. Vůle odpočívá, pozornost je sice nasměřována k něčemu, ale není připoutána. Jsme schopni rozlišit, co je v popředí a co v pozadí.
Čím poklidnější je toto vnímání, tím více obsáhne. Stane se uvolněným pohledem, nasloucháním, vnímáním. Podobá se cvičení v uvědomění si našeho dechu. Aby naše mysl nebyla zaujatá stále novými podněty a rozptýlená v nich, zaměřujeme pozornost na svůj dech. Aby přitom náš pohled neklouzal z jednoho předmětu na druhý, necháme ho spočinout na nějakém místě, aniž bychom ho příliš upřeně pozorovali. Co se zdá prostým vizuálním cvičením se může stát intenzivním cvičením v duchovním usebrání. Podobně je to s chůzí: pouze tento jeden krok, nic dalšího. A pokaždé znova: tento jediný krok. Pomůže nám to udržet klid i při velkém shonu a cesta se nám bude zdát krátká.